Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡𝟟

Od chvíle, co jsem ulehla do postele a v umíněné snaze co nejrychleji usnout téměř až křečovitě zavřela oči, uběhla přinejmenším už hodina a půl. Moje tělo už sice bylo na samém pokraji vyčerpání, ovšem i tak se mi stále nedařilo propadnout oné útlumově-relaxační fázi organismu. Tentokrát jsem ale nad důvodem, proč tomu tak je, nemusela prakticky vůbec přemýšlet.

Všechna objasnění, prozření a nově získaná vědomí z celého dnešního dne se spojily v jednu celistvou myšlenku, a vytvořily tak jakýsi blok, jakousi překážku, kterou však nebylo možno nijak obejít. Jedinou cestou, jak se dostat ke kýženému cíli, bylo postavit se jí čelem a zdolat ji.

Zdolat ji, i když to zcela jistě neznamenalo nic psychicky příjemného, právě naopak, jelikož paradoxně byla aktuální situace horší, než kterákoliv předchozí, a to bohužel doslova. Zní to sice jako šílenství, či hodně bizarně srovnané priority, ale to, jak se teď věci údajně mají, je značně horší, než náplň naší „první společné noci".

Celý tenhle zdánlivý nonsens má překvapivě poměrně jednoduché objasnění - právě proto, že mi tehdy šlo o život, a já tak měla na popředí mysli plán na přežití, jsem dokázala předpovídat prakticky všechny jeho kroky, myšlenky a úmysly. Tehdy jsem dokázala takřka stoprocentně určit, co se mu v danou chvíli honí hlavou, kdežto teď si připadám, jako by mě někdo, zbavenou veškeré schopnosti plavat, hodil přímo do těch nejhlubších vod Gillovy mysli.

Už přibližně dvě hodiny jsem se nepohnula ani o centimetr, což mi moje přebrnělé a ztuhlé tělo dávalo s každou další vteřinou čím dál více sežrat.

Už jsem to nevydržela a převalila se na druhý bok. Ovšem než jsem stačila opět zavřít oči, pohledem jsem neúmyslně zavadila o část Gillova pravého ramene, jež neměl překryté onou saténovou přikrývkou.

Nápad, jenž se mi při tom pohledu tak náhle zrodil v hlavě, ani zdaleka nepatřil k těm racionálním, právě naopak. Věděla jsem, že pokud to udělám, jen si tím ještě víc podráždím svoji, už tak dost pošramocenou a vratkou psychiku. Ovšem onen nápad a nutkání s ním spojené bylo podstatně silnější než já.

Kapitulačně podvolená své pošetilé touze jsem se pomalu a co nejtišeji zvedla do sedu a po čtyřech se přesunula až k protějšímu kraji postele, přičemž se mi naskytl pohled na celou - očividně doopravdy spící - Gillovu osobu. Stále nehybně ležel v té samé pozici, ve které podle všeho usnul, respektive zády ode mě. Přišlo mi poměrně překvapivé, a tím pádem i divné, že se za celé ty dvě hodiny ani jednou nepohnul, neboť včera se dokázal hýbat ve spánku podstatně víc, než by se mně zamlouvalo, a jelikož jsem já byla až doteď vzhůru, mohla jsem to říct se stoprocentní jistotou. Onen červený samet vydával opravdu celkem hlasitý, šustivý zvuk, takže kdyby se Gill byť jen trochu pohnul, slyšela bych to.

Moji pozornost v tu chvíli však upoutal onen červený polštář, na jehož levém dolním rohu měl Gill položenou hlavu. Všechna péřová výplň v něm byla již kompletně sedlá, a Gill tak spal prakticky na zemi. Na tvrdé a hlavně studené...zemi.

Na stejně tvrdé a studené zemi, jako byla tehdy ona lavička na bellevillském autobusovém nádraží, spánkem na které jsem strávila svoji první a taky poslední noc pod širákem.

Pokusila jsem se onu náhlou a především dosti nelibou vzpomínku co nejrychleji zaplašit, ale nešlo to, alespoň tedy ne kompletně. Vize oné tvrdé, kovové příčkové lavičky na autobusovém nádraží se sice rozptýlila, ovšem i přesto jsem se nedokázala zbavit pocitu, jako by to bylo tady a teď, co jsem se na ní probrala k životu s tak moc zalomeným krkem, že jsem měla pocit, jako by mi někdo právě zlomil vaz.