Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙𝟛

Když jsem pomalu stoupala po schodech do druhého patra, vytáhla jsem z kapsy onen Gillův vzkaz a znovu si přečetla, kam mám vlastně jít, i když jsem to věděla už dávno, neboť učebna přírodopisu byla ve škole jenom jedna. Ona kontrola byla jen marný pokus o rozptýlení. I když jsem si to odmítala náležitě přiznat, s každým dalším krokem, jenž jsem udělala, mě sžírala čím dál znatelnější nervozita. Na jednu stranu jsem to už chtěla mít konečně za sebou, ovšem na tu druhou bych se nejraději otočila na podpatku a zbaběle utekla domů.

    Čím dál více jsem si vyčítala, že jsem se té koly s whiskey vůbec napila. Kdybych to neudělala, nemířila bych teď Gillovi sdělit, že to byl jen nic neznamenající zkrat, a můj hrudník by nedrtil onen nepříjemný tlak, jenž byl směsicí úzkosti, napětí a adrenalinu.

    Kdybych to neudělala, všechno mohlo bejt v pohodě hlavně a...jednoduchý. Jenže já to udělala a teď musím čelit následkům.

    Mé, už tak dost pošramocené srdce začalo bít dvakrát tak rychleji, když jsem vyšla schody, zabočila napravo a ocitla se před jednokřídlovými kazetovými dveřmi z dubového dřeva, na jejichž středu se pyšnila zalaminovaná kartička s názvem příslušné učebny. Sotva jsem dokázala stát na nohou, jak mým tělem probíjel adrenalin a zároveň i strach. S hlubokým nádechem jsem stiskla kliku.

    Gill stál netečně u tabule a bílou křídou na ni maloval jakési, na sebe navazující obrázky, i když mně to tedy spíš přišlo jako klubíčka nepřirozeně tenkých žížal a...kytek? Radši se ani ptát nebudu.

    „Už jsem si myslel, že se tě nedočkám," uchechtl se, aniž by odvrátil pohled od tabule. Vážně se mi nezamlouvalo, jakou situaci mi to podvědomě připomnělo.

    „P-promiň..." špitla jsem a bleskově uhnula pohledem na stranu. Jeho černé upnuté tričko s fialovými lemy mě stále svádělo si ho zkoumavě prohlížet. Při tom pohledu se mi vybavilo, jak vlastně vypadá bez něj, a mé tváře tak okamžitě zrudly. Rychle jsem zakroutila hlavou, abych takové myšlenky pohotově zahnala. „Měla jsem...ještě něco na práci," odůvodnila jsem nejistě svoje zpoždění. Konkrétně se psychicky připravit na tenhle rozhovor.

    „Dobře," vydechl smířlivě Gill. „Podle tvý přítomnosti soudím, že jsi ten vzkaz dostala."

    „Jo," potvrdila jsem skoro neslyšně a nejistým pohledem přejela po černé, zřejmě nedávno vyleštěné lavici po mém levém boku. Můj pohled se vzápětí srazil s mojí peněženkou a svazkem tiskárenských papírů, jež byly k sobě připoutány několika sešívacími sponkami. Nadechla jsem se, abych mohla něco říct, ale Gill mě v mžiku předběhl.

    „Než přejdeme k tématu dne, vezmi si to. Ty papíry jsou zápis a vyhodnocení tý knížky, co vám Murrová zařadila do povinný četby," vysvětlil mi. Přiznám se, že díky všem těm vyčerpávajícím zvratům, překvapením a celkově událostem posledních pár dnů jsem na onen román a jeho písemné vyhodnocení úplně zapomněla.

    „D-děkuju," hlesla jsem vděčně a onen svazek papírů si i s peněženkou uklidila do batohu, jenž jsem si vzápětí odložila k nohám oné naleštěné lavice. Hrobové ticho, jež vzápětí nastalo, mým už tak dost rozdrásaným nervům vážně k duhu nepřispělo. A Gill bohužel nevypadal, že se chystá ujmout slova.

    Sebrala jsem tedy všechny zbytky odvahy a pokusila se nějak začít ono vyjasnění si několika důležitých věcí. „Oba asi víme, proč jsme tady." Snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas, ale moc to nešlo.

    „Jo," potvrdil Gill, aniž by odvrátil pohled od tabule.

    „A taky se oba určitě shodneme na tom, že to, co se včera stalo...byl jenom spontánní a hlavně naprosto bezvýznamnej zkrat. Kdybych nebyla pod vlivem tý whiskey, můžu ti klidně odpřisáhnout, že bych nic takovýho neudělala," vychrlila jsem ze sebe podstatně rychleji, než jsem původně zamýšlela, ovšem na druhou stranu jsem byla ráda, že tu nejpodstatnější část mám už za sebou.