Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟚

Ovšem stále více intenzivní, a tím pádem i pocitově znatelnější světlo měsíce nebyl ten jediný důvod, díky kterému se mi ani po několika desítkách minut nedařilo zamhouřit oči.

    V tom saténovém povlečení bylo hrozné teplo, a moje polyesterové pyžamo tomu ještě přidávalo. S každou další minutou jsem měla čím dál oprávněnější pocit, že se doslova upékám zaživa.

    Klimatizace evidentně nefunguje, otevření okna by nejspíš stejně moc nepomohlo a vybalení se z mého ochranného, saténového spacáku nepřipadá v úvahu ani přes skutečnost, že Gill už má evidentně dobrou čtvrthodinu půlnoc.

    Jenže tohle...se vážně nedá vydržet. Pomalu začínám soucítit se vší drůbeží, kterou jsem za svůj život spálila v troubě. A kdybych byla nějakej hinduistickej pánbíčkář, řekla bych, že tohle je karma.

    Skrz na skrz propocené tričko se mi začalo nepříjemně lepit na kůži. Nerada to připouštím, ale zřejmě je na čase si onen noční úbor vyměnit, nebo alespoň tedy jeho horní část. Kraťasy naštěstí ještě neprodělaly takovou ujmu, abych si je musela převléct.

    Opatrně jsem vstala z postele a tichým krokem přešla ke komodě u vchodu do koupelny.

    Pro ujištění, že Gill je skutečně a pořád v limbu, a já bych se tím pádem nemusela převlékat v koupelně, jsem se otočila směrem k posteli.

    Gill byl ke mně sice otočenej zády, ale soudě podle jeho poklidného - a taky vcelku roztomilého - oddechování bylo patrné, že se z říše svých morbidních snů ještě několik hodin nevrátí.

    Otočila jsem se zpět čelem ke komodě a ono červené, polyesterové tričko si následně přetáhla přes hlavu.

    Moje krajková podprsenka byla na tom ještě relativně dobře, ale i tak to chtělo sprchu. Dneska už jsem na to byla ale moc unavená, takže postačí antiperspirant, ovšem ráno mě to z hygienických důvodů přeci jen nemine.

    Rozepnula jsem zip od prostřední kapsy batohu a vyndala z ní stříkací lahvičku s antiperspirantem, kterým jsem si následně nastříkala téměř celou horní polovinu těla. Vrátila jsem zpět malou plastovou krytku a onen sprej uklidila zpět do svého jediného zavazadla. Chystala jsem se zapnout zip, když vtom k mým uším dolehlo sotva slyšitelné šustění saténu. „Ty seš na ty černý krajky nějak ujetá, ne?" zeptal se pobaveně Gill a já se bleskově otočila za sebe.

    Mé tváře okamžitě zrudly. Zděšeně jsem se zajíkla a praštila se loktem o roh komody - a zrovna do brňavky! I přes pulzující bolest jsem se druhou rukou snažila urychleně zakrýt svůj odhalený a bohužel Gillově dychtivému pohledu stále, byť už jen částečně přístupný hrudník.

    Jak to, že seš sakra vzhůru?! Tahle řečnická otázka mi lítala hlavou pořád dokola, ovšem nebyla jsem schopna ji vyslovit, stejně jako cokoliv jiného.

    Nesnesitelné brnění v mém levém loktu vůbec neustávalo, spíš naopak. S každou vteřinou mě to nutilo si ten naražený loket mnout víc a víc. Nakonec jsem to přeci jen nevydržela, následkem čehož se mi ono červené tričko svezlo od dekoltu až k nohám.

    Gill se mé a pro něj zřejmě dosti zábavné nehodě jen škodolibě zasmál. I když jsem se soustředila hlavně na brnivou bolest v levém loktu, nedokázala jsem si nevšimnout, jakým zkoumavým a především dychtivým pohledem mi přejíždí po celém polonahém těle.

    Brnění v loktu konečně trochu ustalo. Instinktivně jsem sebrala ze země svoje červené tričko a urychleně si s ním zakryla horní, takřka nahou polovinu těla.