Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟝

„Tak..." nadhodil po necelých deseti minutách odpočinkového ticha Gill, „teď, když už máš ten svůj deníček zpátky, mi už konečně prozradíš, jakej systém v těch netypickejch zápiscích panuje?"

„Není to deníček, ale zápisník," ohradila jsem se. „Kolik mi je, abych si psala nějakej směšnej deník? Třináct?"

„Dobře, dobře, dobře, fajn," vypravil ze sebe s pobaveným smíchem Gill. „Když už teda máš svůj zápisník zpátky, řekneš mi, co sleduješ těma zápiskama a hlavně tou fajfkou, nebo křížkem u každýho z nich?"

„Nejspíš nemám na výběr, co?" zeptala jsem se a smířeně vzdychla. Vysvětlovat zrovna jemu systém mého zápisníku, ztělesnění zlomu mezi filmy a skutečnou realitou Bellevillu, sice opravdu nebyla líbivá činnost, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se překvapivě rozhodl nenaplnit moji nemalou noční můru, i když riziko její implementace stále viselo ve vzduchu.

„Vzhledem k tomu, že jsme se tak dohodli, tak ne," potvrdil můj nelibý předpoklad.

„Tak fajn," hlesla jsem svolně a nepřestávala vnímat komfort, který mi ono objetí poskytovalo. Pravou tváří jsem ležela na Gillově klíční kosti, zatímco levou ruku i se zápisníkem jsem měla lehce položenou na jeho hrudi. Vskutku zajímavá pozice a především příjemnější, než ta předchozí. „Nejspíš ti už došlo, že to nejsou zápisky jako takový, nýbrž jenom názvy filmů..." začala jsem okrajově.

„Neříkej," odvětil uštěpačně Gill, ale během vteřiny se zase vrátil na běžnou notu. „Jo, došlo mi to. V první chvíli jsem si teda myslel, že je to jen nezajímavej seznam oblíbenejch filmů, než jsem teda u názvu každýho z nich uviděl ten křížek, nebo fajfku. Ty mě, přiznávám se, podstatně zmátly, a proto bych rád věděl, co ty zatracený značky vlastně znamenaj, jelikož předpokládám, žes je nepsala podle toho, jestli se ti danej film líbil, či nikoliv."

„Tak to předpokládáš správně..." hlesla jsem tiše do jeho příjemné, fialové bavlněné mikiny, a potvrdila tak jeho domněnku. „Fajfka znamená, že je ten film aspoň z většinový části realistickej, a křížek zase, že není," vysvětlila jsem. „Takhle aspoň vím, který filmy odpovídají zdejší realitě a který jsou zase jenom účelová fikce," dodala jsem ve snaze objasnit celou pointu svých zápisků.

„Fakt?" zeptal se poněkud udiveně Gill. „V tom případě mi vysvětli, proč máš, třeba, u Carrie vyznačenou fajfku? Tys snad v Bellevillu potkala někoho s telekinetickejma schopnostma?"

Tomuhle dotazu jsem se skutečně musela zasmát, i když jsem chápala Gillovo zmatení. „Ne, Gille, nepotkala," vyvedla jsem ho z úsměvného omylu. „Tenhle film nepokládám za realistickej kvůli nadpřirozeným schopnostem Carrie Whiteový, nýbrž kvůli náboženskýmu fanatismu a psychickejm problémům její matky, pod jejichž vlivem se pokusila zabít svoji dceru," vysvětlila jsem mu. Stejně tak, jako se Ethan Durham pokusil - a bohužel úspěšně - zabít svoji manželku.

„A něco takovýho se stalo v Bellevillu?" povytáhl skepticky obočí.

„Něco...podobnýho. Pánbíčkářskej schizofrenik podstrčil svojí ženě buráky, na který měla alergii, v domnění, že ji tak očistí od hříchu obžerství. Umřela krátce po přijetí do nemocnice a on si pak kvůli tomu v blázinci hodil mašli," informovala jsem ho a zvedla hlavu z jeho klíční kosti, abych tak měla šanci vidět, jaká grimasa vyobrazí jeho dojem z případu, o kterém dle všeho ještě neslyšel.

„Wow, tak to je celkem drsný," zhodnotil Gill s lehce šokovaným výrazem ve tváři.

Pochybovačně jsem se uchechtla. „Víš, že z tvý pusy zní něco takovýho dost nevěrohodně," podotkla jsem a povytáhla triumfálně obočí.