Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟛

Značnou částí Gillova bytu se stále linula nahořklá a bohužel mně i dosti známá vůně spáleniny. V našem domě bylo ono aroma připáleniny takřka denní čaj, jenž se pak Tracey vždycky snažila alespoň neutralizovat chemickými osvěžovači vzduchu, jež však daný zápach spíš ještě zhoršily.

Když jsem opatrně prošla oním zedním výklenkem, ocitla jsem se v dvoupokojové místnosti, jež ovšem byla díky chybějící zdi spojena v jednu. Díky letité, čalouněné rohové pohovce, dřevěnému a očividně už pár let sloužícímu stolku a černé smart televizi se značně naprasklým sklem v pravém horním rohu obrazovky jsem usoudila, že se s největší pravděpodobností jedná o skromnou verzi obývacího pokoje, který byl prostorově napojen na malou kuchyň, již vyplňovala rohová mramorová linka, starý plynový sporák, lednice, několik kuchyňských skříněk a přihrádek, malá, téměř přehlédnutelná mikrovlnka a kuchyňský dřez, z něhož nyní stoupaly pramínky šedočerného kouře.

„Zdá se, že jsem to s tím sporákem nakonec odhadla dobře," poznamenala jsem pobaveně a zastrčila si za pravé ucho pramínek dvoubarevných vlasů, načež Gill s povzdechem zvedl hlavu od kuchyňského dřezu. „Ale snaha se cení," dodala jsem za účelem ho alespoň trochu povzbudit. Jeho výraz ve mně vyvolával mírně sklíčené pocity. Potřebovala jsem ten jeho lehkomyslný úsměv a nadsazenost, aby se vzpomínky na včerejší noc aspoň dočasně oddálily do ústraní, stejně jako mé vystřízlivění z téhle, můj smysl pro realitu zcela opíjející situace.

„Názorná ukázka důvodu, proč nejsem fanoušek domácí kuchyně," prohlásil a narovnal se. I mně se díky onomu jeho výroku zvedly koutky do slabšího úsměvu, což jsem taky okamžitě pocítila ve svých, znatelně namožených, mimických svalech. Celkově už na tom moje schopnost pohybu byla podstatně líp, ale i tak jsem stále cítila pulzující bolest na spáncích a tlak, jenž mě sužoval na hrudníku a v oblasti žeber. Sice jsem teď připomínala kolíbající se kachnu, ale i navzdory tomu jsem byla upřímně ráda, že se mi vůbec podařilo postavit na nohy. Většina mých svalů po vší té nezbytné námaze a přetažení nebyla zrovna v nejlepším stavu.

„Radši si sedni," doporučil mi Gill a se založenýma rukama se opřel zády o hranu kuchyňské linky, jež mu sahala sotva pod bedra. „Jistě ti je známo, že v tomhle případě špitál nepřipadá v úvahu."

„To bude dobrý," odvětila jsem se souhlasným přikývnutím. Věděla jsem, že nemocnice by byla doopravdy to poslední místo, kam by mě Gill mohl vzít. Proto jsem taky skončila v jeho bytě, jelikož tady nejsou žádní neodbytní doktoři, kteří by se ze mě za každou cenu snažili dostat příčinu, okolnosti a motiv všech mých zranění. Je víc jak jistý, že kdyby to ze mě nedostali sami, předali by případ bellevillské policii, načež by Tracey po svém návratu pokračovala tam, kde Susan skončila. Ovšem to je pouze zlomek všemožných následků, přičemž do toho ještě nepočítám Gilla či jeho krvavou kariéru, pro kterou by byla spojitost se Susaninou smrtí definitivním koncem. Což nemůžu dopustit především kvůli sobě.

Já totiž vážně nechci strávit následující léta svýho života v kriminále jen kvůli nějaký zmanipulovaný fanatičce a její sebedevastující oddanosti.

Já vím, že až takhle tvrdě bych o ní uvažovat neměla, ale v tuhle chvíli si prostě nedokážu pomoct. Vím, že tenhle dotčený vztek se dřív, či později promění v emoci podobnou lítosti, ovšem v tuhle chvíli, kdy mi všechny ty šrámy a podlitiny připomínají skoro úspěšný pokus o moji vraždu, si nedokážu představit, že bych k Susan cítila cokoliv jiného, než jen zcela oprávněnou nenávist, i když v podstatě byla jen nesvéprávnej pěšák.

Mé kroky byly s každým dalším o něco jistější. Ovšem i tak jsem se raději rukou opřela o jednu z kuchyňských skříněk.

„Fakt seš v pohodě?" Gill povytáhl nevěřícně obočí.