Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡𝟜

S nedůvěřivým výrazem ve tváři jsem Gilla následovala až k východu ze šaten, který zároveň představoval i vstup do venkovní části celého komplexu. Musím uznat, že se mi podstatně ulevilo, že cílem téhle noční výpravy nebyl sektor se skluzavkami. Ovšem i tak mě stále neopouštělo vědomí důvodu, proč jsme vůbec tady. Gill s pomocí dalšího klíče odemkl ony dvoukřídlé plastové dveře, ve kterých jsme se ráno srazili, a s mojí maličkostí v patách vyšel ven.

Mírně jsem se otřásla, když jsem na odhalených nohou a ramenech ucítila vektory nočního vzduchu. Pořád ještě bylo poměrně teplo, ovšem rozhodně ne takové, aby se v nějakém ze zdejších bazénů dalo plavat.

Nadechla jsem se, abych mohla Gillovi důrazně sdělit, že si nehodlám uhnat zánět močových cest, ovšem dřív, než jsem ze sebe stačila vypravit byť jen jediné slovo, jeho pohled se ubral k obdélníkové jacuzzi s leštěným dřevěným obložením. Byla výrazně podobná té, jež se nachází pod střechou verandy naší rodinné vily. Ovšem na rozdíl od Tracey jsem ji prakticky nikdy nevyužívala, a možná právě proto pro mě bylo ono nečekané objasnění Gillova plánu překvapení v patřičném slova smyslu.

Výraz v mé, šokem zbledlé tváři jako by v tu chvíli říkal: to nemůže myslet vážně. Ovšem podvědomě mi bylo víc jak jasné, že onou správnou odpovědí je bohužel přesný opak. Z Gillova samolibého výrazu bylo evidentní, že tohle myslí zatraceně vážně. Při tom uvědomění jsem nasucho polkla a překvapení v mém obličeji se rázem změnilo na dosti oprávněné bázně všeho druhu.

„Hádám, že teď už ses konečně dočkala odpovědi na onu periodickou otázku," poznamenal s uštěpačným uchechtnutím Gill, načež vykročil směrem k oné, naleštěným dřevem obložené vířivce.

O její existenci zde sice vím již od včerejšího dopoledne, ovšem nikdy jsem neměla šanci ji vyzkoušet, neboť byla vždycky kompletně plná.

Nějaký zhoubný instinkt zarytý na samém dně mé mysli mě přiměl Gilla následovat, ačkoli jsem tak tedy činila s dosti zřetelnou neochotou a zdráhavostí. Teď už bylo naprosto zbytečné se ptát, co má v plánu, jelikož ve vířivce se dá provozovat jen několik určitých aktivit. Nejspíš není třeba podotýkat, že prakticky všechny z nich v mém případě nepřipadají ani v tu sebemenší úvahu.

Po přibližně deseti krocích se Gill konečně zastavil necelý metr od oné honosné jacuzzi. Stejně jako tomu bylo v případě všech venkovních bazénů, i ona vířivka byla vybavena dvěma páry podvodních LED světel, díky kterým voda v ní vypadala jako azurově modré jezírko. Musím uznat, že takhle zblízka vypadala ještě výrazně větší a luxusnější než ta, kterou si Tracey nechala postavit na verandu.

Gill se naklonil přes její širokou hranu a ponořil ruku do vody. Z toho, jak rychle ji během vteřiny zase vytáhl, jsem usoudila, že teplota obsahu oné vířivky už výrazně klesla pod hranici snesitelnosti. I přes to, že jsem si od něj udržovala přinejmenším metrový odstup, můžu s jistotou říct, že mu na celé pravé paži zimou naskočila husí kůže.

Gill se sardonicky uchechtl. „Takhle by to evidentně nešlo," prohlásil směrem k vířivce a zkoumavě přejel pohledem po celém jejím dřevěném obložení. Když konečně našel to, po čem tak dychtivě pátral očima, posadil se do dřepu a oddělal kus onoho dřevěného obložení, za kterým se - k mému následnému překvapení - skrývalo několik páček, tlačítek a malý čtvercový display. Usoudila jsem, že se evidentně jedná o řídící panel celé téhle značkové vířivky.

Gill něco z toho zmáčkl, načež se voda ve vířivce hlasitě rozbublala a já zaskočeně střelila pohledem k právě spuštěným, vodním tryskám.