Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟜

Když jste pod vlivem nějaké omamné látky, nebo v euforii z nějakého dechberoucího momentu, jen stěží dokážete vnímat okolní realitu. Ovšem když ono opití kompletně pomine, nastoupí vystřízlivění, a vy si tak začnete uvědomovat všechny souvislosti, podstatu a princip situace, pak teprve dostanete to, čemu se říká pořádná rána přímo do obličeje.

Rána realitou. Rána zatraceně krutou a naprosto všemu odporující realitou. Realitou, jež mě brzo připraví i o ty poslední zbytky rozumu.

S každou další vteřinou, jež uplynula od Gillova odchodu, moje euforie začínala pomalu, ale jistě chabnout, dokud z ní nezbylo jen několik otázek, na které pravděpodobně ani neexistovala žádná reálná odpověď. Vydala jsem se zpátky do kuchyně, ze skřínky nad dřezem vyndala starou, částečně naprasklou skleničku a natočila si do ní tu nejstudenější vodu, co to jen šlo. Překvapivě to ani takový problém nebyl, jelikož ke dřezu očividně nevedla přípojka s teplou vodou.

Pevně jsem sevřela skleničku a její studený obsah vypila na ex, načež celou mou bytostí projel ostrý mráz a po celém těle mi naskočila husí kůže. Ačkoliv jsem onen ledový osten pocítila i v hlavě, můj rozpálený, a tím pádem i z nejpodstatnější části nefungující mozek se pořád ne a ne zchladit natolik, aby mohl fungovat aspoň trochu racionálně.

Ovšem i poté, co jsem do sebe nalila další čtyři skleničky, onen žár, jenž spaloval veškerý můj rozum a smysl pro realitu, nepohasl ani o plamínek.

Nedokázala jsem přijít ani na jedinou odpověď, s níž by se alespoň nějaká z mých otázek dočkala objasnění. Bylo to de facto jako domino, v němž vám ale chyběly prakticky všechny k sobě sedící díly. Měla jsem jen ten jediný, se kterým začíná hra.

Měla jsem jen ten jeden pošahanej dílek, se kterým jsem byla nucena složit celé tohle domino reality, na jehož konci bych se mohla dozvědět, co Gilla skutečně vedlo k tak bizarnímu a celému lidskému systému zcela odporujícímu činu, jako je risk vlastního života. Navíc ještě pro někoho, kdo by vás na jeho místě bez rozmyslu přenechal osudu.

To je opravdu čirý šílenství.

Kopla jsem do sebe už šestou skleničku ledové kohoutkové vody a odložila ji na linku. Čím více tekutin jsem do svého dehydratovaného těla dostala, tím větší tlak jsem pociťovala na hrudníku.

Na moment jsem měla pocit, jako bych spolykala kusy ledu, což by s výjimkou skupenství vlastně byla i pravda. S dlouhým výdechem jsem se dlaněmi opřela o kraj linky a vyčerpaně svěsila hlavu.

Ta rána realitou byla tak silná, že se mi jí doslova nedařilo vydýchat. I když můj mozek postupně chladl a plameny palčivé euforie hasly, bála jsem se chvíle, kdy se ozve moje podvědomí, nebo nějaký další vnitřní hlas, a tohle zmatení šílenosti tak propukne na plno.

Doteď jsem nechápala, proč mě tam Gill nenechal, i když kýženého vysvětlení se mi už dostalo. "A co když jsem to třeba udělal proto, že mi na tobě záleží víc než jen jako na kamarádce?!"

Jeho afektivní slova mi pořád zněla v hlavě. Nedokázala jsem zapomenout ani tón, jakým to řekl. Nekřičel na mě, ale zároveň to pro mé uši bylo jak nečasovaná bomba.

Navíc, jsem stále nedokázala přijít na to, co přesně to mělo znamenat. Vždyť...kamarádství je vrchol našeho vztahu. Každý přeci máme své limity, jež skutečně nejdou tak snadno - mnohdy ani vůbec - překročit. A v Gillově případě to platí dvojnásobně.

Tak co tím myslel?! Co je teda ten skutečnej důvod toho, proč mě tam nenechal zdechnout?!

Popadla jsem skleničku a znovu si do ní napustila vodu. „Třeba mu na tobě záleží tamtím způsobem," nadhodil potměšile hlas mého podvědomí. Vážně to někdy bylo jako mít v hlavě druhou a ještě dotěrnější Lily. Dokud jsem nepotkala Gilla, žádné hlasy mi v hlavě neradili, co je a co zase není správné a nikdo mi s mými úvahami o lidech jeho nátury a jejich ujetých a především nepochopitelných motivech, jež dost často můžeme nazývat i čirým šílenstvím, nepomáhal.