Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟘

„Jsem na vás vážně pyšný, žáci," přiznal téměř se slzami na krajíčku pan Mayer a každému z nás vděčně potřásl rukou, když jsme vyšli z prezentační učebny. „A že jste tak pilně dřeli, nyní vás čeká patřičná odměna," zvolal nadšeně a pokynul nám, abychom ho následovali k výtahu.

„Jupí!" vypískla nadšeně Lily a vesele se chytila s Jacobem za ruku. „Taky už se těšíš na pizzu, co?"

„To si teda piš, od včerejška jsem nejedl nic jinýho, než ty blafy z automatů," odvětil.

„A jakou pizzu si dáš?" vyzvídala.

Jacob se zamyslel. „Nejspíš tu s ančovičkama a mozzarelou, co ty?"

„Já bych si dala nějakou se slaninou, nebo s parmskou šunkou." Lily si při pomyšlení na první vydatné jídlo dnešního dne mlsně olízla rty. „Do jaký pizzerie si myslíš, že nás Mayer vezme?"

Jacob pokrčil rameny. „Těžko říct, ale asi do tý nejbližší, což má bejt podle mapy Pizza Be Happy."

„To je teda název," ušklíbla se pobaveně Lily.

„Co jsem si ale tak stihl projet recenze a fotky, zase tak úplně špatná pizzérka to není, podívej," mínil Jacob a podal Lily svůj mobil s webovými stránkami oné pizzerie. Ta si letmo prohlédla několik fotek a přečetla pár recenzí, načež usoudila, že ta odměna od pana Mayera dle všeho nakonec nebude vůbec špatná.

Když jsme posléze opustili pozemky Drewova soukromého gymnázia, přešli jsme ulici na druhou stranu a po širokém, dlážděném chodníku se vydali směrem do centra jižního okrsku.

„Opravdu klobouk dolů, Gille, na to, že to byla vaše první účast v životě, musím uznat, že dýmovnice byl vskutku dosti zajímavý a originální nápad," chválil mého - naštěstí již bývalého - parťáka na letošní chemicko-fyzikální olympiádu pan Mayer. „Co si tak pamatuji, jste vůbec první, kdo s takovýmto výtvorem přišel."

Gill se triumfálně pousmál a koutkem oka blýskl po mé maličkosti. Byla jsem podstatně ráda, že přede mnou šel zrovna Chris, a já tak mohla využít jeho otylé tělo jako schovku před Gillovým pronikavým pohledem. Vím, jsem zbabělec, ale v tuhle chvíli je to to nejrozumnější, co můžu dělat. Potom, co jsem tak potupně selhala ve své vlastní hře.

I když zjevně i v tomto případě platí, že všechno zlé je pro něco dobré. To, jak nelogicky se zachoval po mé nesporné porážce a přiznání, že celou tu dobu věděl, že jsem všechno to kladné pouze předstírala, mi jen odpovědělo na otázku týkající se onoho druhého důvodu, proč mi vůbec nabídl šanci si nejen zachránit vysvědčení, ale i získat nemalou subvenci pro budoucnost obnášející úspěšné absolvování střední školy.

Upřímně se divím, že mně to nedošlo hned, jakmile s tím nápadem přišel, ostatně jako drtivá většina dalších, dosti podstatných věcí.

Běžného, bláhovými iluzemi oplývajícího člověka to pravděpodobně netrkne do očí ani na dvacátý pohled, a dál tak bude hledat pro Gillovo nelogické jednání nějaké emotivní - a tím pádem naprosto absurdní - vysvětlení. Ovšem to naštěstí není můj případ. Já o lidech žádné směšné iluze nemám, což v případě individuí s psychopatickou náturou platí aspoň trojnásobně.

V drtivé většině případů pramení stockholmský syndrom z jakéhosi vděku, jenž oběti - nejčastěji tedy únosu - pocítí, když se lupič či nějaký jiný kriminálník rozhodne ušetřit jejich životy, a využít je tak jako rukojmí. Unesené osoby si to posléze přeberou jako jakési slitování či milosrdenství, za které by měly být daným zločincům náležitě vděčné, a to i přes skutečnost, že to právě oni je dostali do této trýznivé situace.