Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟟

Poslední pátek v měsíci překvapivě nezačal úplně růžově, i když takové očekávání jsem v podstatě neměla od žádného dne. Já ve svém kalendáři měla pouze dny neutrální, špatné, horší a nejhorší. A ten dnešní se už od rána jevil jako náležitá ukázka zmíněné třetí kategorie.

    Mé tělo evidentně neocenilo moji ochotu jít spát o něco dřív, abych ráno byla více méně v pohodě aspoň po fyzické stránce, když to s největší pravděpodobností nebude možné po té duševní, vzhledem k tomu, že se mi podařilo zamhouřit oči až něco málo před půlnocí, čemuž také odpovídal můj nynější stav.

    Už tak jsem díky nedostatku spánku neměla moc energie a syté paprsky teplého ranního slunce, jež mi svítilo přímo nad hlavou, zatímco jsem seděla na malé zídce, jež sloužila jako bočnice schodiště vedoucího k hlavnímu vchodu do budovy školy, a trpělivě vyčkávala, až velká ručička na mých náramkových hodinkách ukáže přesně osmou hodinu ranní, tedy čas, ve který se dle včerejších slov pana Mayera má nás všech devět sejít před školou, mi taky zrovna nepomáhaly.

    Během dnešní cesty autobusem jsem si skutečně nemohla nevšimnout těch různorodých pohledů, které po mně házel téměř celý jeho lidský obsah. Někteří mi evidentně záviděli důvod, ze kterého se dnes uliju z celého pátečního vyučování, jiní jen nejspíš nemohli uvěřit, že mě vidí ve slunečních brýlích a černém overalu bez ramínek, jenž by se s největší pravděpodobností dal označit za plážové oblečení. Vypadala jsem poněkud divně, a přesně tak jsem se i cítila. Ne kvůli zaujatým, či jen závistivým pohledům mých spolužáků, nýbrž kvůli celé téhle situaci. Nevěděla jsem, co přesně mám od následujících tří dnů vlastně čekat, i když můj program pro většinu času byl jasný už od chvíle, co jsem ráno na poslední chvíli hledala svůj plážový klobouk a spolu s ním nalezla i cosi značně nelibého - hlavní předmět domácího zadání od paní Murrové. Respektive onu šest seti stránkovou bichli, jejíž písemné vyhodnocení mám odevzdat už přespříští týden.

    Vzhledem k tomu, kolik stran ona kniha má, rychlosti mého čtecího tempa a především obvyklé době, již mi trvá vypracovat nějaký písemný dokument alespoň na dostatečnou, mi nakonec nezbylo nic jiného, než onu detektivku přibalit k nynějšímu obsahu svého školního batohu.

    Doufala jsem, že když mě Gill uvidí s tváří zabořenou mezi stránkami, dle anotace dosti netypického, ale zároveň i celkem předvídatelného příběhu právničky Maggie Roseové, dá mi - alespoň tedy v danou chvíli - pokoj. Ovšem vzhledem k podtitulu knihy mám o tom nemalou tendenci pochybovat.

    Mírně jsem si poposedla a chystala se z batohu vytáhnout mobil se sluchátky, abych si ono čekání aspoň trochu zkrátila, když vtom moji pozornost upoutal náhlý zvuk brzd nablýskaného BMW, jež zastavilo těsně před hlavní branou školního pozemku, načež z něj vystoupily dvě osoby. Ve snaze dodat sobě samotné alespoň nějakou odvahu jsem se zhluboka nadechla, když jsem spatřila prameny vlasů stejně rudé barvy, jako mělo ono auto, jež očividně náleželo Jacobovi. Lily se včera zmiňovala, že si šel hned po vyučování nějaké vyzvednout do nedalekého autobazaru.

    Sice bylo na první pohled zjevné, že už má něco najeto, ale i tak vypadalo celkem obstojně. Mně samotné se líbilo, ovšem já osobně bych si vybrala nějaké s poněkud tmavším odstínem laku.

    Hned, co mě Lily spatřila, se jí na tváři vykouzlil úsměv, přičemž na mě vesele zamávala. Ze slušnosti jsem jí daný pozdrav opětovala, stejně jako onen vřelý úsměv, jenž se jí rozpínal prakticky od ucha k uchu.

    S nadšením ve tváři a Jacobem v patách ke mně přicupitala. „Ahoj!" vypískla energicky a pevně mě objala na přivítanou. Jacob na mě mírně kývl na znamení pozdravu, načež jsem mu gesto automaticky opětovala.