Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟜

„C-cože?!" vyhrkla jsem šokovaně. V první chvíli jsem si myslela, že jsem snad špatně slyšela, ovšem Gillův pobavený úšklebek, s nímž si mě tak samolibě přeměřoval, mě rázem přesvědčil o opaku. Pochopitelně si můj viditelný šok z jeho prostých, ovšem za to zcela nečekaných slov vychutnával náležitými doušky.

    T-třetí dohoda...?

    Není to ani šestatřicet hodin, co jsme uzavřeli tu druhou, a on už mě uvrtává do další?

    „Slyšelas dobře," ujistil mě. „Výměnou za tohle menší objasnění původu mejch sympatií k tobě chci tvoje přistoupení na naši třetí dohodu, a to bez ohledu na její náplň," vysvětlil mi.

    „Bez ohledu na její náplň". Kdyby si tuto část věty odpustil, evidentně bych neměla s uzavřením našeho třetího kontraktu takovej problém. Kde jsou doby, kdy mi dával dokonce na vybranou. Odmítnutí sice znamenalo smrt, ale stejně. Pořád jsem si mohla vybírat. Ovšem teď mě postavil před kompletně hotovou věc.

    „I když...spíš než dohoda bych tomu říkal takovej menší...psychologicky přínosnej experiment," dodal pro přesnost a já již podruhé během posledních třiceti vteřin měla pocit, že snad špatně slyším.

    „Psychologicky?" zopakovala jsem nevěřícně a mírně se uchechtla, i když to tedy spíše znělo jako pokus o nadechnutí se s alergickou rýmou v pokročilém stádiu. „Vždyť ani nemáš žádnej titul," podotkla jsem a znovu se nevěřícně uchechtla. Představa jeho osoby v doktorském plášti byla nanejvýš úsměvu hodná, ne-li až absurdní. I když vzpomínka na ten vědecký přeci jen o něco vedla.

    „A vy snad ano, doktorko Williamsová?" oplatil mi moji poznámku ještě kousavěji a vítězně se ušklíbl, přičemž můj pobavený úsměv rázem zcela pominul. Tak tohle byl k mé značné nelibosti dosti unikátní šach-mat. Na tuhle poznámku jsem vážně neměla žádný adekvátní argument.

     „Tys stejně většinu svýho 'psychologickýho vzdělání' nabyla z psychologickejch dokumentů, filmů a statistik, takže alespoň v tomhle se od sebe zase až tak moc nelišíme." Kdyby jen věděl, jak se mýlí.

    Já na rozdíl od něj mám praxi. Praxi života v tomhle proklatým městě. „Pleteš se," oznámila jsem mu jistě. „Já na rozdíl od tebe v tomhle městě vyrostla. Narodila jsem se tady. Nepřivandrovala jsem se sem jenom usadit a začít si tady budovat svoji kriminální kariéru.

    Strávila jsem v Bellevillu šestnáct let, Gille, a ještě necelý dva mám ke svý neradosti před sebou. A život v tomhle městě je ekvivalent praxe, o který si kdejakej vystudovanej cvokař může nechat jenom zdát."

    „No, na tohle asi vážně nelze něco namítnout," uznal. „Každopádně, s titulem, či bez něj, jsem si poměrně jistej, že by to mohlo fungovat. Není na tom ani nic těžkýho, princip i pointu to má překvapivě až úsměvně jednoduchý."

    „A prozradíš mi konečně, čem v tenhle, dle tvých slov, 'experiment' spočívá?" povytáhla jsem tázavě obočí a založila si ruce na prsou. Neměla jsem pochyby, že to bude něco specifického. A právě tohle vědomí ještě rozviřovalo mé, už tak dost nemalé a především oprávněné obavy.

    „No, když nad tím teď přemýšlím, spíš než 'experimentem' bych to nazval prvotním ozkoušením nový léčebný metody," přehodnotil Gill.

    Léčebný metody? Co to k čertu -

    „Metody na léčbu čeho?" vypravila jsem ze sebe znepokojeně. Přece mu nemohlo dojít, že se u mě díky němu rozvinula samomluva. Navíc...silně pochybuju, že se tohle dá vyléčit něčím jiným než jeho definitivním vypařením se z mého života. Což je ale evidentně to poslední, co má Gill v nejbližší době v plánu.