Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟛

Kus cesty, jenž už jsme měli po projití prvních čtyř bloků za sebou, jsme naštěstí nepromluvili ani slovo...tedy, spíš jenom já. Gill pořád něco dokola opakoval o posledním kole oné olympiády, ovšem já ho prakticky neposlouchala a vždycky jen na znamení souhlasu mírně přikývla.

    Stále jsem se nemohla vzpamatovat z toho, co se teprve před necelou půlhodinou stalo v knihovně.

    Až teď jsem si nejspíš začala pořádně uvědomovat, co jsem vlastně udělala. Dovolila jsem mu další level tý jeho zvrácený hry. Což...už je samo o sobě...dost špatný.

    I když je to ale dost zlý, ani zdaleka to na tom není to nejhorší. V tu chvíli mi to bylo nejspíš - nebo spíš určitě - naprosto jedno, ovšem...když se na to dívám zpětně, ze všeho na světě bych si nyní nejvíc přála, aby ta holka cítící se v klidu a bezpečí v objetí vraždícího maniaka byl někdo jiný než já, poněvadž tohle odporuje naprosto všemu.

    Mohla jsem cítit jakékoliv emoce, tak proč zrovna tohle?! Vždyť to je v rozporu s naprosto vším. S morálními standardy, s normálním uvažováním, myšlením, cítěním, se mnou samotnou. V rozporu s hlavním a taky jediným důvodem, proč jsem se rozhodla vůči němu na oko projevit alespoň krapet lidského přístupu.

    Nemělo by cenu snažit se si něco namluvit nebo se přesvědčovat o něčem jiném. Je to hodně, hodně zlý...jenže kdybych si něco vymlouvala, lhala bych tak akorát sama sobě a pak už by to nebylo nic jiného, než jen začarovaný kruh.

    Každopádně, vím dvě věci. Gill se za žádnou cenu nesmí nic dozvědět a já už nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nesmím dovolit, aby se to někdy opakovalo. Tyhle hranice nesmí být pro mé vlastní dobro už nikdy znovu překročeny, jelikož tohle rozhodně není nic dobrého, právě naopak. Je to jenom přímá cesta do pekel.

    Popravdě mám trochu strach, že Gillovi už je všechno dávno jasné. Ráda bych věděla, co se mu honí hlavou, ovšem co tak tipuju, nejspíš si v duchu gratuluje, jak snadno mě dokázal dostat přesně tam, kam v rámci tohoto levelu chtěl.

    „Vnímáš mě vůbec?" vytrhl mě z moře myšlenek podrážděný Gillův hlas.

    „Co? Jo, jasně, vnímám," zalhala jsem. Od chvíle, co jsem se duchem vrátila do knihovny, jsem pořádně nepostřehla jedinou jeho větu.

    „Fajn, tak co jsem teda říkal?" Skvělý, ještě mě bude zkoušet.

    „Něco o olympiádě?" odpověděla jsem to první, co mě napadlo.

    „Těsně vedle, prcku. Mluvil jsem o vrcholu italský kuchyně," vyvedl mě z omylu.

    Nechápavě jsem povytáhla obočí, načež mu očividně došlo, že jsem ono jeho objasnění jaksi nepobrala.

    „Umírám hlady. A zrovna za rohem je dost dobrá pizzérka..." Povytáhl náznačně obočí.

    „Pro mě za mě," pokrčila jsem souhlasně rameny, přičemž mi koutky rtů znatelně ucukly do sardonického úsměvu.

    Gill mě popadl za ruku a táhl mě směrem k žluto-červeně svítícímu reklamnímu billboardu pizzerie. Raději jsem ho nechala přitom a z jeho sevření se nepokoušela nijak vymanit.

     Pomalu se blížil večer a s i ním doba večeře, a lidé si tak onu pizzu zpravidla kupovali s sebou, tudíž pizzerie byla téměř prázdná.

    Posadila jsem se na barovou židli u kulatého stolku v rohu místnosti a nezbylo mi nic jiného, než čekat, až se Gill dohádá s nějakým, zhruba desetiletým klukem o to, kdo koho předběhl ve frontě.

    Za dobu, než se Gill vrátil s pizzou a dvěma plechovkami Coca Coly, jsem stihla z ubrousků poskládat troje origami.

    „Notak, prcku, vezmi si aspoň kousek, nebo po zbytek cesty ponesu leda tak tvoji mrtvolu," vybídl mě Gill a přišoupl ke mně krabici s pizzou.

    „Ne, dík, nemám hlad," odmítla jsem stroze.

    „Ale notak, při poledce jsi říkala, žes nechala oběd doma. Musíš mít hlad. Ty buďto k smrti nenávidíš pizzu, nebo zkoušíš vyhladovět." Snad ho nemusím uklidňovat, že ani přes to všechno jsem na sebevraždu skutečně ani na vteřinu nepomyslela.

    „Dobře, ale jen proto, abys místo taxíku nemusel volat pohřebáky." Vzala jsem si jeden osminový kousek pizzy, i když to bylo to poslední, na co můj stažený žaludek myslel. Bála jsem se, aby i ta plechovka Coca Coly pro něj nebyla až moc, ale naštěstí to ještě snesl.

    S mírným - doufala jsem, že i neslyšným - povzdechem jsem se zadívala skrz prosklenou výlohu na jedno z bellevillských náměstí, jehož chodníky už pomalu začínaly osvětlovat zlatavá světla pouličních lamp.

    „Hej! Jsme naživu?" lusknul mi několikrát prsty před obličejem Gill. „Zase seš mimo," konstatoval, „a už ani nedokážu spočítat po kolikátý."

    „Co? Říkal jsi něco?" zeptala jsem se zmateně.

    „Jako bych to neříkal," opáčil a založil si ruce na prsou. „Od školy se chováš celkem divně."

    „To se ti zdá," pokusila jsem se jeho podezření nějak zakecat, což se mi ale dvakrát dobře nepovedlo.

    „Nekecej, tak blbej zase nejsem. Tak co se děje?"

    „Mně ale vážně nic není," trvala jsem si na svém.

    „Ty se vážně nikdy nepoučíš. Mně se nevyplácí lhát, prcku, to přece víš. Tak to vyklop, co se děje?"

    No, teď už zřejmě nemá cenu dál lhát, neboť je nad slunce jasný, že řeči typu „nic mi není" nebo „jsem v pohodě" na Gilla bohužel nefungují. Ale pravdu mu neřeknu, to v žádném případě. Přece mu tak potupně nepřiznám, že jsem se díky němu nejspíš už regulérně zbláznila.

    Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zbaběle změnit téma. „Nepůjdeme už? Začalo se stmívat a přeci jen je to ještě kus cesty."

    „Klidně," mírně přikývl na souhlas, dopil posledních pár loků Coca Coly a zvedl se ze židle. „Ale stejně se z toho nevykecáš."