Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟞

K mému štěstí, autobus, kterým jsme se vracely zpátky do východního okrsku, naštěstí zastavil hned v sousední čtvrti. Lily už vystoupila o tři zastávky přede mnou, jelikož se ještě chtěla stavit u Jacoba. Upřímně se divím, že po dnešku má ještě energii dojít až k Jacobovi domů, jelikož mně se nohy podlamují únavou už teď, a to jsem sotva minula uvítací ceduli GrandBellu.

S vyčerpaným vzdechem jsem si z čela otřela několik kapiček potu. Přišlo mi, že čím víc se slunce blíží k západu, tím je jeho, letos podstatně vyšší teplota, než je v této části kontinentu obvyklé, intenzivnější. Už po ujití prvních pár desítek metrů od autobusové zastávky jsem začínala litovat, že jsem si na cestu domů nekoupila ještě jeden kelímek kiwiového džusu, jenž jsme dostaly jako bezplatně poskytovaný bonus k menu obsahujícímu kuřecí Twister. Nicméně na druhou stranu mě na nohou drží vědomí, že v lednici na mě čeká litrová lahev vychlazené hroznové sody, jež s oním posledním sýrovým corn-dogem, který stále ještě sídlí v mrazáku, půjde dohromady přímo dokonale. Nechce se mi věřit, že jsou to teprve necelé dvě hodiny, co jsem se výjimečně stala návštěvníkem KFC, a už mám zase hlad. A taky žízeň - tu hlavně.

Vydechla jsem úlevou, když jsem konečně překročila práh naší příjezdové cesty, a pohotově zamířila k mahagonovým dveřím. Ani jsem se nenamáhala zouvat a instinktivně zamířila k lednici, ve které čekala moje hroznová záchrana před vyprahnutím. Dlouze jsem se napila, zašroubovala víčko a vrátila lahev se sodou zase zpátky do lednice.

Na náruživou žádost svého, překvapivě opět hladovějícího žaludku jsem se rozhodla, že si ten poslední corn-dog výjimečně připravím oním běžným způsobem, respektive ho nechám usmažit ve fritéze. Osobně je raději peču v troubě - i když jsem si vědoma toho, že je to vcelku netypický způsob přípravy předsmaženého jídla -, neboť pak nejsou nasáklé nadměrným množstvím oleje. Ovšem pro dnešek to přežiju. Mám hlad a nejsem zrovna v náladě, kdy bych chtěla čekat, až se rozehřeje trouba.

Po své skromné večeři v podobě sýrové tyčinky obalené v kukuřičném těstě a sklenici hroznové sody jsem se konečně odhodlala udělat to, čemu jsem se od příchodu domů záměrně vyhýbala - jít si sbalit věci na nadcházející víkendový pobyt v bellevillském aquaparku.

Pořád mám značnou tendenci pochybovat, že onen souhlas s účastí na tomhle zájezdu přeci jen nebyl zase až tak špatný nápad. Nejspíš proto, že je to pravda. Byl to zatraceně špatnej nápad. Ovšem pokud se i tak ona, zdánlivě nijak nezavádějící akce, jako je zájezd do městského aquaparku, díky její implementaci v Gillově režii jakkoliv zásadně zvrtne, alespoň si budu už do konce života pamatovat, že dobrota je vždy skutečně odměněna jen žebrotou. Že už se nikdy víc nesmím zachovat jako bláhová nána, jež je ochotna někomu v něčem ustoupit či vyhovět. Že při každém svém dalším rozhodnutí musím hledět hlavně na sebe. Možná jsem sobecká, ale víckrát už své psychické a především emoční zdraví opravdu riskovat nehodlám, a to ani kvůli Lily.

Tohle je úplně poprvé a naposledy, co jsem někomu v něčem vyhověla, i když z toho v podstatě nemám takřka žádný, hodící se užitek, ba právě naopak.

V pokoji jsem na pracovní stůl vysypala prakticky celý obsah svého batohu, neboť jsem ho pro tenhle víkend byla nucena použít jako své cestovní zavazadlo. V Traceyině šatníku, na který si vyhradila celou jednu místnost navazující na její prostornou ložnici, by se nějaký ten cestovní kufr jistě našel, ovšem pochybuju, že kdyby tady byla, dovolila by mi si jeden z nich vypůjčit - to za 1. A za 2. Jedeme jen na dvoudenní zájezd do aquaparku, nemusím se balit jako na celotýdenní pobyt na Hawai. Na těch pár věcí, co si s sebou plánuju vzít, mi můj školní ruksak bohatě postačí.