Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙

„Violet! Vstávej! Hned!" probudil mě pisklavý hlas mé starší sestry. Když selže budík, nemusím mít strach, že zaspím, neboť její křik by probral i člověka v kómatu.

Ovšem tím ranní buzení v podobě lidské sirény ani zdaleka nekončilo. „Notak, vstávej, zatraceně!" Popravdě se divím, že jí vůbec stojím za riskovaní funkčnosti jejích hlasivek.

„No sláva! Naše milost se konečně uráčila vstát," podotkla moje sestra, když jsem se po několika minutách konečně - a především značně neochotně - došourala do kuchyně.

„Copak tak sklesle? Nám se nechce do školy?" S ironicky laskavým úsměvem pokračovala ve svém kousavém rýpaní hned, co jsem dosedla na barovou židli a rozespale zívla.

„Popravdě, Tracey, neznám jedinýho člověka, kterýmu by se zrovna v pondělí ráno chtělo do školy." I když...nejenom v pondělí. Svou střední školu nemám v lásce dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

S dalším rozespalým zívnutím jsem se natáhla pro krabici s pomerančovým džusem, jež stála na kuchyňském baru, a část jejího obsahu si nalila do sklenice. Spolu s pozůstatky mentolové pasty v puse to nebyla zrovna příjemná chuťová kombinace.

„To já v tvých sladkých šestnácti jsem teda měla k naší škole o dost vlídnější postoj," vyčetla mi. Při vzpomínce na Bellevillskou střední se jí na bezchybně nalíčené tváři rozlil nostalgický úsměv. Aby taky ne, každá královna přeci ráda vzpomíná na svoji zlatou - i když v jejím případě tedy spíš růžovou - korunu.

„Holt já nejsem ty, Trace," opáčila jsem a věnovala jí jeden ze svých pečlivě trénovaných, falešných úsměvů, „a skutečně ani nikdy nebudu."

Moje sestra sice bývala tou nejjasnější a nejzářivější hvězdou na její bývalé a nyní bohužel i mé, střední škole, ovšem já nikdy neměla v plánu kráčet v jejích růžových, dokonale vyšlapaných stopách, a to hlavně z důvodu, jakou nelibou daň by to obnášelo.

„Máme něco k snídani?" zeptala jsem se netečně a pravou rukou si přejela po břiše, jež mi už dávalo najevo, že je prázdné.

Tracey mi věnovala otrávený pohled, načež mi ale z bílé mramorové linky podala krabici jahodových cereálií a s ironickou milostí dodala: „Mlíko došlo."

Tak fajn, nebude to poprvý, co jím cereálie bez mlíka. Sundala jsem z kuchyňské poličky malou porcelánovou misku a přibližně pětinu obsahu krabice do ní nasypala. Hned po prvním soustu mi došlo, že doba spotřeby už dávno vypršela.

„Copak, nechutná?" povytáhla „překvapeně" obočí moje sestra.

„Ne, ne...je to vynikající," odvětila jsem s předstíraným úsměvem a snažila se za každou cenu netvářit tak, jako že jsem před kratičkou chvílí polkla něco, co mělo chuť ovocného šrotu.

„Tak dobrou chuť, sestřičko, jistě už si tady poradíš sama." S těmito slovy se podívala na hodiny nad plechovou digestoří a dopila posledních pár loků bílé kávy.

„Bože, prosím, ať už jsem plnoletá," vyslovila jsem své největší přání několik vteřin poté, co se za ní konečně zabouchly vchodové mahagonové dveře.

Ano, je to sice moje sestra - bohužel, ovšem můžu s jistotou říct, že mě nesnáší už odmalička. Evidentně taky proto nebyla vůbec nadšená z tátova nekompromisního přání - a zároveň jediné dědické podmínky, aby si mě v případě, že se mu něco stane, vzala do péče, a já tak neskončila jako sirotek v útulku.

Naneštěstí pro mě, netrvalo moc dlouho a na tátova slova bohužel došlo, když se před již téměř třemi lety zabil při nechtěném sjetí do bellevillského jezera.

Ovšem, po mnou očekávaném zjištění, že odměnou za mou adopci dostane prakticky všechno a skutečně nemalé dědictví, svůj negativní názor hodně rychle přehodnotila.

Zbylý obsah porcelánové misky jsem vysypala do odpadkového koše.

Vrátila jsem se zpět do svého malého, relativně chaoticky zařízeného podkrovního pokoje a dvojdílné pyžamo vyměnila za potrhané džíny se šněrováním místo vnějších bočních švů, šedé triko a sytě modrou, károvou košili. Stejně jako každé ráno jsem si nezapomněla obtáhnout víčka kouřově černou tužkou na oči a protáhnout tlustou linku až ke zašpičatělému kraji hnědého obočí. Výjimečně jsem dnes opomněla řasenku.

Do batohu jsem vložila nejnutnější věci do školy a své, do poloviny zad dlouhé, čokoládově hnědé vlasy si svázala do culíku, načež jsem se s dalším rozespalým zívnutím vydala na autobus.