Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟝𝟟

S jeho pomocí se mi ho nakonec podařilo vytáhnout na nohy, i když tedy až na druhý pokus. Gilla výrazně sužovalo vyčerpání z urputné snahy ze sebe za každou cenu dostat onen zkažený sendvič s pomazánkou z mořských plodů, mě zase stres a obavy z celé této situace. Ovšem i přesto jsem ze sebe vydala všechny své síly, abych mu jakožto lidská podpěra pomohla se postavit na nohy.

    Ještě předtím, než jsme opustili prostory záchodové kabinky, jsem volnou rukou, jíž jsem doposud svírala Gillovu paži, již mi přehodil přes pravé rameno, popadla jeho černý batoh, jenž měl odložený na záchodové nádržce.

    Ovšem při mých devětačtyřiceti kilech a Gillově, na svém drobném těle rázem pocítěné váze, jež činila minimálně o polovinu víc, než ta moje, nebyl zrovna snadný úkol s ním dojít až ke kachličkové zdi, jež od sebe oddělovala kabinky a část místnosti se řadou umyvadel a obrovským obdélníkovým zrcadlem na jedné straně a zástupem pisoárů na druhé.

    Nejprve jsem na zem odložila jeho černý ruksak a až poté jsem mu pomohla se posadit na podlahu, načež se s dlouhým, sípavým výdechem opřel zády i hlavou o kachličkovou stěnu vedle umyvadel. Pod sytým bílým světlem stropních zářivek vypadal Gillův pobledlý obličej ještě znepokojivěji, než ve stínu dveří laminátové kabinky.

    Zatímco jsem si pohotově sundávala ze zad svůj černý batoh, Gill s mírným, bolestivým syknutím lehce pokrčil nohy a levou ruku si položil na břicho.

    S jeho bolestí se to pochopitelně nedalo srovnávat, ovšem z pohledu na něj, nervozity a všesměrného strachu jsem značnou křeč v žaludku začínala pociťovat i já.

    Ze zadní kapsy jsem vytáhla lahev se zbytkem hroznové minerálky a postavila se na nohy, načež jsem se obrátila k jednomu z umyvadel. Spěšně jsem odšroubovala malé plastové víčko a veškerý její zbytkový obsah do něj vylila, načež jsem onu lahev provizorně vypláchla a nechala ji napustit kohoutkovou vodou.

    S půllitrovou lahví studené průzračné tekutiny jsem se vzápětí obrátila zpět ke Gillovi a opatrně se vedle něj posadila na kolena. Na odhalených holeních jsem rázem pocítila výrazný chlad kamenných kachliček.

    „Gille?" oslovila jsem ho nejistě s úmyslem se ho zeptat, zda se dokáže napít sám, ovšem dle následné odezvy, jíž se mi dostalo jen ve formě bolestivého syknutí, jsem usoudila, že očividně ne.

    Se smířlivým výdechem jsem si poposedla těsně vedle něj a položila mu dlaň na rozpálenou levou tvář, a přiměla ho tak pomalu otočit hlavu ke mně. Olivínově zelené oči měl prakticky zavřené, zatímco z jeho mírně pootevřených úst unikaly tiché, přerývané výdechy.

    Věděla jsem, že ho tím zjevně ještě víc zmůžu, ale stejně tak jsem si byla vědoma faktu, že dosti brzy by se také mohla dostavit dehydratace, neboť od rána, pokud vím, kromě oné plechovky Coca Coly nic nepil. Byla jsem si tím ale vcelku jistá, jelikož od onoho okamžiku neuplynula snad ani jediná chvíle, již bychom nestrávili v přítomnosti toho druhého.

     Opatrně jsem mu přiložila hrdlo lahve k mírně pootevřeným rtům a lehce ji naklonila, aby mu tak do úst mohla začít proudit studená voda. Gill se v první chvíli značně zakuckal, ovšem po pár vteřinách už se jeho ohryzek začal zvedat a následně zase klesat v pravidelném rytmu. Když vypil přibližně tři čtvrtiny obsahu lahve, pomalu jsem její hrdlo odklonila od jeho rtů a opatrně ji postavila na zem.

    Gill se opřel levým spánkem o stěnu a dlouze oddychoval.

    Moji pozornost náhle upoutala malá kapička vody, jež se mu svezla po rtu až do jeho koutku, načež mu pomalu začala stékat po bradě. Mírně jsem se k němu naklonila a bříškem palce ji jemně setřela.