Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟜

Prudký přímý dopad do odpadkového kontejneru nebyl tak měkký, jak jsem původně čekala. Černé igelitové pytle svým způsobem nakonec posloužily jako dostačující alternativa za dopadovou matraci a i když mi bylo jasné, že nebudou plněné peřím, nic bych nenamítala, kdybych dopadla obličejem na nějaký jiný pytel, než na ten s nespočtem vyprázdněných konzerv.

    Za předpokladu, že se Gill instinktivně vrhl k okraji střechy, aby se tak přesvědčil o mojí předpokládané smrti, jsem zůstala v hromadě černých odpadkových pytlů bezvládně ležet ještě několik následujících vteřin. Najednou jsem ucítila, jak mi po pravém spánku a vzápětí i tváři začíná pomalu stékat jakási nechutná, slizká vlažná tekutina, přičemž mě do nosu prudce udeřil silný zápach zkažené zeleniny, i když v tomto případě spíš ovoce.

    Křečovitě jsem zatla zuby a snažila se nedýchat onen nechutný zápach očividně již dávno prošlého, rajčatovýho protlaku, jenž nyní pokrýval drtivou většinu pravé poloviny mého obličeje.

    K mým uším náhle dolehlo sotva slyšitelné zaskřípění střešních tašek, jež hned na to vystřídaly vzdalující se kroky punkových bot. Teprve až teď jsem se odvážila pohnout, i když jen nepatrně. S posledními zbytky sil jsem se zapřela o jeden z pytlů a pomalu se posadila, přičemž mně ona rajčatová směs pokryla celou pravou polovinu obličeje. Znechuceně jsem vyprskla, když mi ta nechutná slizká hmota stekla i na rty, a bleskově si hřbetem ruky otřela pusu.

    Konečně jsem se z těch odpadků pokusila nějak vyhrabat. Předpokládám, že když se Gill na vlastní oči přesvědčil o mé zdánlivé smrti, nebude mít s označkováním své patnácté oběti žádnej naspěch. Ovšem ani tak tady nehodlám zůstávat ani o vteřinu dýl.

    Přehodila jsem nohy přes okraj kontejneru a s potlačeným zaskučením dopadla na zem, přičemž celým mým pohmožděným tělem projela tupá bolest. Pokusila jsem se ji ignorovat a sprintem se vydala na místo, kde jsem měla uschované kolo.

    Neohlížela jsem se ani při výjezdu ze školy, ani při rychlé cestě domů, jež ovšem nebyla ani zdaleka tak jednoduchá, jako ta první. Nemalá únava a hlavně postupné uvědomování si opravdové závažnosti podstaty celé téhle nezáviděníhodné, morbidně prekérní situace, ze které se mi díky nehoráznému štěstí podařilo vyváznout živá a bez nějaké závažnější fyzické újmy, významně přispěly k viditelné nerovnováze pilířů, jež až do dnešní noci úspěšně a doposud zcela nepotřebně podpíraly moji, nijak významně netknutou, relativně stabilní psychiku.

    S každým dalším prosvištěným blokem, s každou další ostrou, relativně úspěšně zdolanou zatáčkou, s každým dalším ujetým metrem...bylo čím dál těžší držet řídítka přímo a soustředit se hlavně na cestu v podobě strmé asfaltové silnice, na jejímž konci se již nacházela přepychová cedule oznamující začátek nové čtvrti. Už jenom pár ulic a konečně budu doma. Už jen pár set metrů a konečně budu v alespoň provizorním bezpečí před vším trýznivým děsem, jenž se mě drží už od projetí školní branou.

    Mrazivý noční vzduch mi čechral stále ještě relativně vlhké, značně rozcuchané vlasy, jejichž stav již jen vzdáleně připomínal cop.

    Mým tělem se rázem rozlil hřejivý pocit jakéhosi uspokojení, když jsem konečně minula okázalou uvítací ceduli naší čtvrti. Ovšem v porovnání s tím, jakou blaženou úlevu jsem pocítila v momentě, když jsem konečně vjela na příjezdovou cestu naší rodinné vily, to bylo naprosté nic.

    Nejistě jsem slezla z kola a pomalu se vydala ke garáži, přičemž mi s každým krokem projela všemi namoženými svaly v dolní polovině těla opakovaná, tupá bolest. Během těch pár metrů jsem křečovitě svírala řídítka, abych se tak aspoň na moment zbavila toho nepříjemného třesu v rukou, jenž ne a ne ustat.