Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟛

Hned, co se podrážky mých bot dotkly výplně kruhového ohraničení oné jezerní kašny, jsem od Gilla instinktivně odstoupila do vyhovující vzdálenosti. Na jednu stranu jsem si říkala, zda to možná nebyla poměrně přehnaná reakce, i když na tu druhou jsem moc dobře věděla, co jeho blízkost dovede nejen s mým tělem, ale i s mojí myslí. A já nyní potřebovala myslet racionálně víc než kdy jindy, nebo se tedy o to alespoň pokusit tím nejlepším možným způsobem.

Gilla moje pohotová reakce udivila, ale zároveň nepřekvapila. Mohl čekat, že mu po něčem takovém skutečně nepadnu kolem krku. V jedné věci měl ale pravdu - tohle je doopravdy totálně pošahaný. „A především zvrácený a nemorální," podotkl dodatečně můj vnitřní hlas.

Ani jemu bohužel nešlo onu nelibou pravdu upřít. Ještě víc, než naprosto šílený, bylo moje vrtkavé a stále značně nejisté stanovisko k téhle rozporu plné situaci amorální a z pohledu emočně a psychicky zdravého člověka i zvrácený.

Z většinové části jsem pořád odmítala věřit, že se ona věc skutečně má tak, jak tvrdí...ovšem nemohla jsem a ani jsem nedokázala pominout určité neobvyklosti týkající se Gillova přístupu. A to, že teď stojím přímo před ním - živá, je tou nejpoutavější z nich.

Tehdy sice tvrdil, že si moji vraždu v poslední chvíli rozmyslel, jelikož si v mém pokoji všiml něčeho, co ho nakonec přimělo od jeho úmyslu upustit, a pustit si tak k tělu riziko v podobě mé maličkosti. Doteď mě nenapadá, co onen večer mohlo přehodnotit jeho názor, každopádně ale nemůžu popřít, že jsem pochopitelně ráda, že se tak stalo. I když to znamenalo, že se můžu definitivně rozloučit se svým poklidným přežíváním do mých osmnáctých narozenin.

Téhle situaci opravdu nelze upřít, že je dost rozporu plná. Na jednu stranu by s uvěřením onomu Gillově tvrzení dávaly určité věci evidentní smysl, ovšem na té druhé stále přetrvávaly poměrně silnější argumenty, a to především nesporná skutečnost, co je Gill zač. To všechno, co má na svědomí a za co bych ho měla bezpodmínečně nenávidět, a ne se o něj - zprvu jen podvědomě - strachovat, když se zdánlivě přiotráví sendvičem s krabí pomazánkou. Neměla bych v jeho pevném objetí cítit onen hřejivý pocit klidu a bezpečí, neměla bych si nechávat amulet pro štěstí, jenž mi dal, a především bych se neměla zdráhat jít na jeho „teoretickou" popravu.

Zrovna já bych v souvislosti s ním neměla ještě zástup dalších věcí, zvlášť když z části úměrné nelibému narušení mého životního kréda nevím, na čem vlastně jsem sama se sebou.

Ovšem místo dalšího rozjímání nad podstatou a morální závažností celé této situace jsem jen zvedla zrak ke Gillovi a bezmyšlenkovitě vyhrkla: „Myslels to vážně?" Věděla jsem, jak bude znít odpověď, ale pokud se mám alespoň provizorně rozhodnout, jaký postoj k celé téhle situaci zaujmu, musím s ním mluvit - otevřeně, jelikož ona vrtkavost začíná být skutečně dosti nepříjemná.

Část mě, jíž náležel můj vnitřní hlas, si pochopitelně stála za tím, že i kdyby to doopravdy myslel vážně, stále je to vrah, jenž má na svém kontě víc jak tucet nevinných obětí, a právě z tohoto důvodu bych měla hledět výhradně na svoji, doposud zcela netknutou morální integritu, jež je nesporným důkazem mé lidskosti. Na to hlavní, co ze mě dělá člověka ve skutečném slova smyslu. Na to jediné, co určuje moji lidskou hodnotu.

Zatímco prioritou té druhé, v níž zakořenilo semínko onoho roztodivného pocitu, je...popravdě ani nevím co. Nejspíš jakýsi duševní i psychický klid, že pro Gilla neznamenám pouze zdroj jeho denní zábavy. Že ačkoliv to tak „cítí" svým vlastním způsobem, z určité části mám pro něj hodnotu i jako člověk. Sice ne úplně kompletní, ale pořád lepší než nic.