Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟞

Všech šest účastníků, se mnou a Gillem osm, už čekalo u příjezdové brány. Jediný, kdo nám však stále scházel, byl pan Mayer.

    „Kde zatraceně je? Říkal přece, že sraz je v osm! Už má tři minuty a čtyřicet sedm vteřin zpoždění!" zanadával jeden ze šprtů s vlasy žlutými jako kukuřice a opětovně se podíval na své hnědé kožené hodinky. „A teď už tři minuty a padesát jedna vteřin!"

    „Ale notak, Jacobe, jsem si jistá, že Mayer co nevidět dorazí," konejšila onoho podrážděného kluka Lily a s usměrňujícím úsměvem mu položila ruku na rameno.

    Blonďák příkře vydechl. „V to teda doufám, teď už má ale zpoždění čtyři minuty a osmnáct vteřin!" Ten Jacob je dle všeho nadměrně posedlej přesností času a taky značně závislej na jeho neustálý kontrole.

    „Zkus mu dát ještě čas," navrhla mu Lily a Jacob se smířlivým výdechem přikývl.

    Když si mě Lily všimla, ustaraný výraz se jí změnil na veselostí zářící úsměv, načež nechala Jacoba Jacobem a radostně k nám přicupitala.

    „Violet!" vypískla radostně, jako bychom spíše jeli na nějakou pouť, a ne reprezentovat školu v okresní soutěži. I když pro někoho, jako je Lily, je přehlídka vědomostí evidentně několikanásobně větší požitek, než návštěva bellevillského lunaparku. „Tak co, těšíš se na olympiádu?"

    Navíc...co všichni mají s touhle otázkou? Pan Mayer se mě včera ptal na to samý. A to na to opravdu vypadám?

    „Jistým způsobem jo. Bude to pro mě taková premiéra." Lily nadšeně přikývla a zkoumavě se podívala na Gilla, jenž již s třetí oříškovou sušenkou očividně doháněl pozdní snídani a onen náš rozhovor jen netečně poslouchal jedním uchem.

    „Ehm...Violet...nepřestavíš mě svému příteli?" zeptala se sice trochu dotčeně, ale za to stále s úsměvem.

    V tu chvíli se mi prakticky zarazil dech a já vyprskla posledních několik loků hroznové sody zpět do plechovky, načež mi však většina tekutiny stekla po rukou.

    C-cože? Gill a můj přítel? Tak to snad jen v té nejhorší noční můře.

    Ovšem když pomineme skutečnost, že Lily nemá o jeho pravé identitě ani zdání, tak pořád by to bylo totálně šílený. Vždyť kdo by, proboha, dokázal milovat sériovýho vraha? Nejspíš jen další, veškerý morální zásady postrádající individuum, což teda rozhodně není můj případ.

    Sice se k němu - a zdůrazňuji, že jen a pouze za vidinou potřebného zisku - snažím přistupovat aspoň trochu lidsky, ale to ještě neznamená, že si nejsem moc dobře vědoma toho, co je doopravdy zač. Naopak, s každou další vteřinou, co jsem s ním nucena strávit, si to uvědomuju víc a víc. To, jakej manipulativní a především zvrácenej parchant vlastně je.

    Byla jsem tak zaskočená z Lilyiny nečekané - a především naprosto absurdní - otázky, že jsem nedokázala věnovat prakticky žádnou pozornost Gillovi, kterému dle náhlého zvuku přidušeného zakašlání evidentně šokem zaskočil v krku kousek oné lískové oplatky.

    Ne, že tady zkolabuje, bez něj jsem s tou olympiádou totálně namydlená.

    Ovšem nehledě na náhlé zneprůchodnění Gillových dýchacích cest jsem se z onoho zaskočení pokusila co nejrychleji probrat, a bleskově tak nasadila pobavený úsměv. „Mému příteli?" pochybovačně jsem povytáhla obočí a znovu se pobaveně zasmála. Doufala jsem, že aspoň takhle ani jeden z nich nepozná, jak moc mě ta Lilyina otázka vykolejila. „Ale kdepak, Gill je jen kamarád a parťák na letošní olympiádu," objasnila jsem jí.

    Lily na mě udiveně vykulila oči, načež přesměrovala svůj pohled ke Gillovi, přičemž bylo z jejího výrazu patrné, že on se tváří stejně šokovaně jako ona. S hlubokým nádechem jsem k němu obrátila i ten svůj. „Nemám pravdu?" pobídla jsem ho příkře k potvrzení mého, popravdě dosti nadsazeného tvrzení.

    Kamarádi... Pro tenhle pojem bych taky s největší pravděpodobností našla nějakou realistickou definici.

    Gill zhluboka polkl a beze slova jen mírně přikývl.

    „Tak to promiňte," vyhrkla omluvně. „Ovšem...i tak si myslím, že vy dva byste byli hezký pár," dodala vzápětí a šibalsky se uculila od ucha k uchu.

    „Myslet znamená kulový vědět," pomyslela jsem si. A v tomhle případě to platí rovnou čtyřnásobně. Už jen představa, že by její domněnka nebyla byť jen z miniaturní části naprosto absurdní, mně obracela žaludek vzhůru nohama.

    Mezitím se Gill už z onoho zadušení jeho vlastní snídaní stihl snad alespoň částečně vzpamatovat.

    „Hej, Lill, a vy tam, pojďte už! Mayer už dorazil a ten autobus už za chvíli přijede!" zakřičel na nás energicky onen kluk s vlasy v barvě uzrálé kukuřice.

    „Tak zatím," rozloučila se na určitý čas Lily a odešla zpátky za Jacobem a zbytkem skupiny. Ani jsem nepostřehla, že se pan Mayer už objevil, a dle jeho natěšeného výrazu se na dnešek zřejmě dobře vyspal. Kéž bych mohla říct to samý.

    Náhle se za mnou ozvalo další přidušené zakašlání.

    Nejistě jsem se otočila zpět ke Gillovi, jenž nyní seděl na chodníku nedaleko mohutného kmene letité školní lípy a zády se opíral o černý mřížový plot, přičemž v ruce svíral otevřenou láhev neochucené minerálky.

    „Seš...v pohodě?" zeptala jsem se opatrně a nejistě k němu přistoupila.

    „Jo, jsem," odvětil, aniž by se na mě podíval, a dlouze se napil vody. Neznělo to zrovna dvakrát přesvědčivě, což ještě podpořilo mé oprávněné znepokojení. Ovšem opravdu ne ve spojitosti s - neexistujícími - obavami o jeho zdraví, a tím pádem i o něj samotného, nýbrž z nelibého faktu, že pokud se okamžitě alespoň částečně nevzpamatuje, můžu se s dostačujícím úspěchem v oné vědecké soutěži nadobro rozloučit.

    „Jenže na to nevypadáš," podotkla jsem skepticky, posadila se vedle něj do dřepu, odložila na zem již prázdnou plechovku od hroznové sody a přejela po něm nevěřícným pohledem. Vážně vypadal hrozně - tedy hůř než normálně.

     Upřímně jsem doufala, že tohle je jen dočasný stav. Přetrpěla jsem s ním v knihovně tři hodiny denně - a že to nebyly zrovna psychický lázně, takže by bylo na místě, abych z týhle zpropadený situace vyšla s adekvátní kompenzací.

    Gill se však začal jen pomalu, ale děsivě usmívat.

    „Co je?" vyhrkla jsem znepokojeně. „Čemu se tak blbě směješ?"

    „To, že jsme kamarádi, jsi myslela vážně, nebo to byla jen instantní odpověď na otázku tý zrzky?" nadzvedl tázavě obočí. „Víš, prcku, doteď jsem si myslel, že mě furt považuješ jen za vraždícího psychopata, kterýho bys nejradši viděla sedět v elektrickým křesle. Takže jsem z toho teď trochu zmatenej."