Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟝

Víkend k mé značné neradosti uplynul jako voda a pomalu, ale jistě se opět začínalo blýskat na horší časy. Minulý týden touto dobou bych si rozhodně nepomyslela, jak moc se mi bude stýskat po mé nezáživné rutině, jak moc mi bude chybět neustále opakující se cyklus všedního středoškolského systému. Jako by to zkrátka bylo včera, kdy mými ústředními nemesis byly nuda, bellevillské stereotypy a elitní skupinka namyšlenejch barbín.

Jo, to byly starý, lepší časy.

Přála jsem si sice nějakou změnu, nějaké to chaotické oživení nebo menší anarchii, ale tohle...to mně opravdu nemohly poslat nebesa, nýbrž samotný peklo, ve kterým mě evidentně nenáviděj. Těžko říct proč.

V pondělí jsem ze třídy raději ani nevytáhla paty, v důsledku čehož se mi podařilo Gillovi vyvarovat se vším všudy. Dokonce i svůj první oběd v týdnu v podobě dalšího balíčku čokoládových oplatek a plechovky hroznové sodovky jsem ze strachu z rizika konfrontace s tím pošahaným zjevem raději zkonzumovala v prostorách přízemní učebny biologie.

Úterek začal kupodivu podstatně pozitivněji, než jsem původně čekala. Ačkoliv můj projekt rozhodně nebyl výstavní, nepomyslela bych si, že dostojí až na dva mínus, což je v mém případě značně dobrá známka, i když několik šprtů si díky stejnému hodnocení jejich prací bylo nuceno vzít tabletku na uklidnění. Dnes si překvapivě vystačili pouze s jedním a navíc ještě z poloviny prázdným platem, což byl novej třídní rekord.

Ovšem o velké přestávce se mé vyhlídky na nekonfrontační den viditelně snížily, jelikož jsem po zjištění, že jsem si s sebou zapomněla vzít tekutou část dnešní svačiny, byla donucena poprvé od onoho „konfliktu" opustit prostory jedné z mála místností ve škole, do kterých se Gill dle všeho neodvážil ani na krok.

Všichni se opětovně odebrali na školní dvůr, hřiště či do sborovny, tudíž budova byla opět zcela vylidněná, nebo aspoň tak působila. Doufala jsem, že i Gill se rozhodl nezůstávat pod chladivým závojem budovy, a já jsem tak v otevřených prostorách přízemí skutečně sama. Opakovaná ozvěna mých spěšných kroků tomu alespoň nasvědčovala.

K mému údivu stihli přes víkend opravit jeden jídelní automat.

Prohledala jsem všechny kapsy u svých riflových šortek a následně objevila celkem poloviční hrst různě hodnotných mincí. V součtu to sice není moc, ale na plechovku hroznové sody by to stačit mělo. Hodila jsem do štěrbiny první čtvrťák a mezi dvěma prsty sevřela jeho následovníka.

„Tu citrónovou sodovku bych si bejt tebou nekupoval, nemá to žádný bublinky a nechutná to zrovna dvakrát po citrónech," ozval se vzápětí kousek za mnou bohužel až moc dobře známý hlas, přičemž jsem sebou leknutím prudce trhla a o roh automatu se silně uhodila do pravého loktu, opět.

Gill se mé nehodě pouze škodolibě zasmál. „Tak si nekupuj ani kolu, jelikož kofeinu máš v sobě za dnešek už taky dost," doporučil mi a znovu se pobaveně ušklíbl.

Skvělý...takže ten pošahanej imbecil si přeci jen nenechá ujít jedinou šanci, kdy může otravovat vzduch.

Když brnivá bolest po pár vteřinách konečně odezněla, zvedla jsem nevraživý pohled zpět k jeho obličeji. Následky oněch dvou mých úderů byly již prakticky neviditelné, přičemž byl očividně rád, že se jeho bledej ksicht vrátil ke kýžený dokonalosti. Bez všech těch šrámů a znepokojivě vystouplejch rysů...opravdu vypadal jako někdo, kdo si právem zasloužil místo na Mandyině ujetým seznamu. Svým způsobem...možná začínám i chápat, proč se na něj dostal. A čím tolik holek oblbnul natolik, aby s ním šly na jejich poslední rande v životě.