Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟟

„Můžeme vyrazit!" zvolal pan Mayer a se zbytkem naší osmičlenné skupiny v patách vyšel z budovy. Hned, co se v davu blýskly Lilyiny ryšavé vlasy, jsem se bleskově schovala za Gilla v naději, že si mě tak alespoň v první chvíli nevšimne, a já tak budu ušetřena nelibé, značně vynucené reference o událostech posledních dvou hodin. Určitě ji zajímá, zda rada, kterou Gillovi ohledně přístupu k opačnému pohlaví dala, nakonec fungovala. K radosti své, zcela iracionální a hlavně citově choré části musím uznat, že tomu tak v určitém smyslu skutečně je.

„Srabe," ušklíbl se posměšně Gill a koutkem oka zavadil o moji znepokojenou tvář, již jsem se snažila skrýt za jeho širokým ramenem. Překvapivě neuhnul, a nevystavil mě tak přímému kontaktu s tím nejzvědavějším člověkem ve městě. Ne, že bych měla potřebu mu za to děkovat.

„Sklapni," ohradila jsem se. V určitém smyslu mám značné právo se neodmyslitelné konfrontaci s Lily vyhýbat, co nejdéle to půjde. Její otázky mě přivádí do skoro stejně velikých a hlavně nemístných rozpaků, jako to dokáží samotné Gillovy akty.

„Vím, že ženský toho mezi sebou namluvěj opravdu hodně, ale...nehodláš jí, doufám, vyžvanit všechno, co se za poslední dvě hodiny událo, že ne, prcku?" zeptal se pro ujištění Gill. Tahle jeho otázka mě překvapivě namíchla víc, než většina jeho netaktních činů a výroků. Měla jsem za to, že už mě zná dostatečně na to, aby věděl, že já opravdu nejsem bůhví jak sdílnej typ. Zvlášť, co se nelibých skutečností týče, mezi které pochopitelně patří i scenérie jeho objasnění. Opravdu Lily nehodlám vykládat, kam až by byl schopnej zajít, aby si tak dokázal, do jak moc velkých rozpaků mě dokáže dostat i přes mé vědomí, že to dělá pouze pro své pobavení. Tohle na(ne)štěstí ano.

„Samozřejmě, že ne!" ujistila jsem ho rezolutně. „Myslím, že zrovna ty bys mohl vědět nejlíp, že chápu, kdy a o čem mám držet jazyk za zuby. Ostatně...jen díky mojí mlčenlivosti seš ještě na svobodě," podotkla jsem téměř šeptem. Tak, aby to slyšel pouze on. Jistě by mi nepoděkoval, kdyby moje slova dolehla k uším nějaké třetí osoby.

„Což je taky to hlavní, díky čemuž stále ještě neležíš pod plachtou v bellevillský márnici," opáčil znepokojivým tónem hlasu, jenž tvořily sarkasmus a kamenná vážnost. Mírně jsem se stáhla do sebe. „Takže bych ti vřele doporučoval nevybočovat z kurzu."

V duchu jsem si vyčetla, kam jsem tuhle rozmluvu přesměrovala. O těhlech...věcech jsem se skutečně nechtěla bavit, i když mi bylo jasné, že je nesmím nikdy a hlavně za žádnou cenu opomíjet. Že nesmím zapomínat, co je zač. Že jeho zábava stála život patnáct nevinnejch lidí, kteří ho měli teprve prakticky celý před sebou.

Sklopila jsem pohled, a očima tak spočinula na zádech jeho fialové mikiny. „Netřeba mít obavy," ujistila jsem ho, „nebudu." Sice jsem mu neviděla do obličeje, ale i tak jsem si byla jistá, že se mu na tváři vyrýsoval onen vítězný úsměv.

„Violet!" Moje maličkost se konečně ocitla v Lilyině zorném poli.

„Drž se, zlato," popřál mi ironicky Gill a já odolala náruživému nutkání mu ukázat vztyčený prostředníček. Věděl, jak moc se na onen Lilyin výslech netěším, ale i tak mi s radostí ještě přidával. Zjevně mě měl varovat, že nebudu mít neustálou tendenci ho pouze zaškrtit, nýbrž i vykostit, vykuchat a vykastrovat. S posměšným úšklebkem na rtech mi přestal dělat ochrannou clonu a zamířil ke zbytku skupiny, jež postávala u venkovního východu z terasy, v důsledku čehož jsem se ocitla Lily přímo na ráně, a ona se tak ke mně vzápětí přiřítila prakticky jako tsunami.

„Tak co? Všechno v pohodě?" vyhrkla tázavě, přičemž si mě změřila zkoumavým pohledem od hlavy až k patě. Očividně jí zaskočila zřetelná vlhkost celého mého outfitu.