Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟝

„Ještě chvíli..." zamumlala jsem podrážděně do polštáře, když mi do očí zasvítily ostré paprsky ranního slunce, a já se tak ještě v polospánku převalila na druhý bok.

Počkat moment...

Žádný křik místo budíku ani žádné úsměvné připomínky. Tak tohle je opravdu divný. „Že by Tracey přeci jen zabil ten vrah?" uvažovala jsem nadsazeně. Bylo mi jasné, že pravděpodobnost v tomto směru je nulová, ale i tak, co se přihodilo, nebo kam se moje milá sestřička rozhodla zase zmizet? Ležením v posteli to ale evidentně nezjistím. Obula jsem si tedy bačkory a vydala se do kuchyně.

„Tracey?" Žádná odpověď. „Hej, Tracey?" Zase bez odpovědi.

Že by ten můj vtip nakonec nebyl přeci až tak absurdní? Moji pozornost v onu chvíli upoutal kus linkovaného papíru - zřejmě vytrženého z Traceyina diáře -, jenž byl přicvaknutý magnetem na lednici. Vzala jsem ho do ruky a pokusila se rozluštit její, horko těžko čitelný krasopis.

Musím na nějakej čas odjet do San Franciska, mám tam jednání ohledně tý propagační kampaně. Počítám, že se tam zdržím celkem dlouho, jelikož když už tam budu, zařídím si taky nějaký svoje věci.

Nemělo by cenu ti to vysvětlovat. Nejseš doma sama poprvý, takže víš, co máš dělat. Až se vrátím, Bůh tě ochraňuj, jestli bude něco v nepořádku.

Na baru máš nějaký drobný, abys tady nepošla hlady. Doporučovala bych ti, aby sis do domu nepřivedla jedinou návštěvu, pokud by teda bylo vůbec koho. A co se týče tebe, žádný noční ani večerní vycházky, pořád mám za tebe bohužel...zodpovědnost. A ty moc dobře víš, co by pro jméno Williamsových - především tedy pro jméno Tracey Williamsová -, znamenalo zametat pod koberec další tvoje průšvihy. Problémů si už nadělala víc než dost. Takže, pokud uděláš něco, co by mé jméno mohlo byť jen trochu poškodit, tak pak teprve zažiješ to pravý peklo na zemi, sestřičko.

A opovaž se zapomenout vybírat schránku.

- Tracey.

Dny bez Tracey jsou pro mě ještě mnohonásobně lepší než Vánoce. Upřímně doufám, že teď se vrátí co nejdéle. Naposledy jsem si od ní odpočinula pouze na tři dny. Tohle by si skutečně zasloužilo oslavu. Tedy... kdybych na ni měla dostačující finanční prostředky. Pravděpodobně budu ráda, když z těch padesáti dolarů, co mi tady nechala, vyžiju až do jejího, doufám, že ne brzkého návratu. V nejhorším případě zkrátka rozbiju prasátko.

Můj žaludek mi oznámil, že už je čas snídaně. Sice byla včera na nákupu, ale dle všeho koupila jenom nějaké bezlepkové a dietní jídlo.

Nechtěla jsem se tak lehce smířit s nelibou domněnkou, že dneska výjimečně budu nucena pozřít jeden z našich školních obědů, a tak jsem se v naději, že Tracey přeci jen koupila i něco poživatelného, vydala k její vyhrazené skříňce na kraji rohové kuchyně. Otevřela jsem jednokřídlová, dřevěná bílá dvířka s průhlednou vitráží, načež jsem se musela postavit až na špičky, abych vůbec viděla dovnitř. Její vnitřek byl až po okraj plný nejrůznějších balených potravin, a moje šance na nějaký, relativně stravitelný oběd tak o něco vzrostla. Takže, co tu máme?

Placky z kukuřičných listů, rýžové chlebíčky, koláčky s nadrcenými kešu oříšky z bezlepkové mouky, ovesné vločky, celozrné cookies s hořkou čokoládou, tyčinky z dýňových, slunečnicových a sezamových semínek...a hele, tohle by i celkem šlo. Džus z pomerančové dužiny, meruňky a broskve.

Spolu s ním jsem z Traceyiny nízkokalorické spižírny popadla i ony celozrné sušenky s černou čokoládou, načež jsem si svou dnešní svačinu odnesla do pokoje, kde jsem ji následně spolu s učebnicemi a sešity vložila do batohu, a převlékla se do jednoho ze svých, pro Belleville poměrně kontroverzních outfitů. I když za mě jsou polodlouhá mikina s logem Nirvany a černé, potrhané džínové kraťasy s několika pozlacenými řetízky ještě podstatně slabý odvar toho, v čem účelově chodím do školy a na co také denně dostávám - převážně tedy ze strany Primadon - verbální i neverbální, negativní odezvy.

Není dne ani příležitosti, kdy by se na mě ty barbíny alespoň letmo nepodívaly s pohrdavou grimasou na jejich růžových, kolagenem napuštěných rtech. Ovšem právě tohoto vyvolání školní kontroverze jsem plánovala svým punkovým zjevem docílit.

Tracey ze mě sice vždycky chtěla - a stále ještě chce - mít arogantní růžovou snobku z nejvyšší bellevillské vrstvy, neboť v ní táta jménu naší rodiny vybudoval dosti řádné místo, čemuž Tracey svou kariérou manažerky a příležitostné modelky dala úplnou korunu.

Jenže já takhle žít nehodlám. Nejsem bílá ovce, já se k žádnému davu nebudu přidávat jenom proto, že to tak lidi automaticky dělají. A rozhodně se nehodlám řídit těmi diskriminačními pravidly, které za účelem vlastního paradoxního zisku určují místní sociální normy, jež před bůhví kolika desítkami, ne-li i stovkami let zavedl vrchol městské společenské hierarchie.

Ovšem i když moje změna image sloužila zejména jako prostředek k přitažení negativní pozornosti vůči mojí osobě a všemu, co je s ní spjato, musím přiznat, že jsem si tenhle styl i oblíbila. I když si popravdě nejsem jistá, jestli je to díky všem těm šokovaným a znepokojeným pohledům, jež po mně lidi ve škole a hlavně tedy na ulici vrhají, nebo spíš tím, že se ve všech těch extravagantních věcech cítím ještě víc sebevědomá, a tím pádem i kompletně sama sebou.

Ovšem i když to tak teď jistě vypadá, já nejsem odpůrce norem jako celku, nýbrž jen těch, jež potlačují originalitu a práva většiny zdejších obyvatel, přičemž je účelově vedou k deindividualizaci a podpoře zdejšího systému, z jehož periodického principu již po generace všemožně těží klimax bellevillské hierarchie a jeho následovníci.

A právě to je podstata Bellevillu, oproti jehož vrcholu je i jeho podsvětí představenstvem svatosti.

Ačkoliv jsem za celých šestnáct let života neměla šanci tohle město byť jen krátkodobě opustit, vím, že ve světě existují i takové normy, jež jsou pro běžné fungování nezbytné a jejichž kompletní destrukce by silně napomohla vypuknutí anarchie - což neříkám, že by bylo od věci, poněvadž by se v tomhle Západákově po bůhví kolika letech dělo něco skutečně zajímavýho, a nebyl by to jen zveličenej, či vymyšlenej blábol zdejších médií, a pro utlačovanou většinu populace paradoxně prospěšnýho, neboť by onen vzniklý zvrat mohl posloužit jako jistý impuls a zároveň i základ pro potřebný, sociální obrat. Ovšem tyto normy se již staly mlhavou součástí systému, a tak neexistuje žádná šance na jejich porušení, a tím pádem ani riziko materiálního rozkladu Bellevillu.

I když...zůstejme raději nohama na zemi, jelikož představa jakéhosi městského převratu je dosti absurdní. Systém Bellevillu nejde zničit. Jde se mu buďto poraženecky podřídit, nebo se jím nenechat charakterově i psychicky zlomit a vyčkat do příležitosti na vymanění se z jeho vlivu, již v mém případě představují mé osmnácté narozeniny, které jsou zároveň i mojí propustkou z téhle jámy lvové.