Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟜

Skrz nezatažená okna do hotelového pokoje proniklo několik ohnivě žluto-oranžových paprsků zrovna vycházejícího slunce, jež mě nepříjemně zaštípaly ve tváři. Zmateně jsem zamžikala přímo do středu světla, jež osvětlovalo takřka celý prostor místnosti. Musela jsem zavřít oči, jelikož jsem si připadala, jako by mě do nich prudce bodla špička nažhavené jehly.

    Chtěla jsem se natáhnout pro hodinky, jež jsem si chvíli před Gillovým příchodem stihla odložit na svůj noční stolek, abych tak zjistila, kolik je hodin, ovšem něco mi bránilo se posunout byť jen o jeden jediný centimetr. A podle silného sevření, jež jsem pocítila kolem pasu, mi hned došlo co, nebo spíš kdo...

    Co?! Jak?! Kdy?! Mé naprosté zmatení se v tuto chvíli nedalo popsat žádnými smysluplnými slovy.

    Rázem mě kompletně polil studený pot a můj žaludek se opětovně ocitl v onom trýznivém psychickém svěráku. Se zcela zatajeným dechem a značným šokem jsem se pomalu otočila ke Gillovi, jenž mě levou rukou objímal kolem pasu a hlavu měl položenou na matraci těsně vedle mého odkrytého ramene. Spal, a evidentně pěkně tvrdě, což byl jediný klad téhle šílené situace, do které ani nevím, jak jsem se vlastně dostala. Pokud si vzpomínám dobře, tak i přes události minulé noci - na které bych nejraději zapomněla -, jsme oba usínali na svých polovinách postele.

    „Že by se na mě jen převalil ve spánku?" uvažovala jsem v duchu. I když teď byly na místě úvahy o podstatně důležitějších věcech.

    Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, v čemž mi však Gillův stisk podstatně bránil.

    Zkusila jsem se tedy alespoň vytáhnout do sedu, což se mi částečně povedlo, a Gillova ruka se mi tak svezla na bok. Jeho sevření však nijak výrazně nepolevilo.

    „To jsem zatraceně nějakej plyšák, nebo co?" vzdychla jsem, když si mě při dalším pokusu o vyproštění se přitáhl ještě blíž k sobě.

    Znovu jsem se zkusila vytáhnout do sedu, a konečně se tak dostat z Gillova spánkového sevření, neúspěšně. Ne, takhle to nepůjde.    

    Změnila jsem strategii, lehce mu strčila do ramene a k mému údivu ho hned na první pokus převalila na záda. Gill se naštěstí neprobudil.

    Sice jsem si přišla jako zbabělec, ale v tuto chvíli jsem skutečně neměla na to, abych se mu podívala do očí. Do olivínově zelených očí, jež mě v noci probodávaly jako čerstvě naostřená dýka.

    Při té vzpomínce ve mně hrklo a já co nejrychleji vstala z postele. Nechtěla jsem riskovat, že se Gill vrátí zpět do svojí předešlé polohy, a já tak znovu budu muset riskovat, že ho přeci jen probudím.

    Po všem, co se včera v noci odehrálo, by ranní konfrontace s Gillem byla vážně to poslední, co by mé, značně pošramocené nervy unesly.

    Sotva jsem stačila vykročit směrem ke koupelně, když se Gill přetočil zpět na břicho a rukou se zachytil o pravou bočnici, přičemž ze spánku zamumlal cosi nesrozumitelného. Pro své vlastní dobro jsem si raději ani netroufla přemýšlet nad tím, co to mělo být.

    Rozepnula jsem zip od zadní kapsy a vyndala z batohu kouřově šedý top a černé džínové šortky. Tracey se můj punkový styl nikdy nezamlouval, neboť neobsahoval ani jediný kus její nejoblíbenější barvy. I když...ona sama si byla schopna vzít růžovou naprosto, ale opravdu naprosto ke všemu. Pohřební šaty překvapivě nevyjímaje.

    Spolu se svým dnešním outfitem a sprchovým gelem v náruči jsem zalezla do koupelny a zavřela za sebou posuvné dveře.

    Koupelna byla přibližně stejně velká a svým způsobem i stejně zařízená jako ta z minulého hotelu. Jedinou výjimkou tedy byly krvavě rudé kachličky na stěnách i na podlaze.