Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟠

„Co ty tady zatraceně děláš?!" vyhrkla jsem šokovaně. Tohle opravdu nebylo nijak zvlášť příjemný překvapení, právě naopak.

„Takže, vy dva už se zjevně znáte. Mělo mi to asi dojít hned, když za vás tady pan Garston tak urputně orodoval. No nic, teď už to nechám na vás, Gill vám jistě a rád dovysvětlí zbytek informací. A kdybyste něco potřebovali, víte, kde mě najdete." S těmito slovy pan Mayer opustil počítačovou učebnu.

Bejt ve filmu, teď by nastala trapná chvíle ticha, což se ale v tomhle případě rozhodně nestalo.

„Ty ses evidentně úplně zbláznil, co?!" vyjela jsem na něj.

„Myslíš, prcku?" zeptal se řečnicky s mírným úsměvem na rtech a s rukama zastrčenýma v předních kapsách černých džín se pobaveně ušklíbl. Tahle jeho vítězoslavná grimasa mi rozžhavila už tak značně zahřátou krev na bod varu.

„Co má tohle krucinál znamenat?! Je mi naprosto jasný, že je to tvoje práce!"

„Jo, máš pravdu, je to moje práce. Takže ti s radostí ušetřím všechny zbytečný otázky. Jo, to já jsem Mayera přivedl na tenhle nápad s okopírováním strategie Carlswellovky. Jo, to já jsem ho překecal, aby tě spolu se mnou zapsal do týhle vědecký soutěže. Jo, to já jsem ho celou obědovou přestávku ujišťoval, že seš ve skutečnosti výjimečně talentovaná na chemii a fyziku. Jo, to díky mně jsi dostala šanci si zachránit vysvědčení a zároveň i krk. Jo, to já jsem ti chtěl jako jedinej pomoct, přičemž nezapomínej na nezpochybnitelnej fakt, že kdyby nebylo mě, má milá, byla bys totálně namydlená a kompletně odkázaná na reparát, kterej bys při svým přístupu k učení, respektive evidentně až chronický lenosti, stejně ani neudělala.

Takže nemyslíš, že si za to všechno zasloužím nějaký poděkování?" povytáhl tázavě obočí. „Nebo aspoň minimální projev vděčnosti? Protože se v tuhle chvíli tváříš, jako že bys mě s ochotou vykostila zaživa, což mně osobně nepřipadá jako úplně vhodnej způsob uznání."

Nejspíš čekal, že se ve mně hne svědomí, či co, což se ale rozhodně nestalo. „Vděk" je fakticky to poslední, co vůči týhle nihilistický kreatuře cítím, i když svým způsobem bych možná měla. Možná.

I když nelze zapomínat na nespornej fakt, že ať už se mi Gill rozhodl pomoct jakkoliv, pořád to dělá jen pro sebe, pro svoji zvrácenou zábavu a trakci tý jeho pošahaný šachový partie, ve který já evidentně představuju ústřední figurku.

Ovšem i když pravidla týhle jeho psychopatický hry očividně nelze nijak relevantně obejít, svým způsobem bych z - ačkoliv nedobrovolné - účasti v ní mohla vytěžit nemalej zisk, přičemž jemu vůbec nemusí dojít, co tím ve skutečnosti sleduju.

Zatímco si Gill bude přihlouple myslet, jak si mě bravurně omotává kolem prstu, tím opravdovým loutkářem budu v paradoxu já. Jestli jsou moje domněnky přeci jen správný, tak právě podpora týhle ujetý hry mě může dostat ke kýženýmu cíli. Je to jakejsi obchod, o kterým se Gill však nikdy nedozví. Nedozví se, že bude v podstatě využitej jako nástroj, jenž mi pomůže dobýt zaslouženou prémii v podobě onoho bonusovýho kreditu.

Když už ten magor nemůže - k mojí značné neradosti - skončit pod drnem, ať z toho společnýho soužití alespoň něco mám. Tedy něco krom stále opakujících se vzpomínkových snů o Brittanině vraždě.

Opravdu málokdy se chci nenuceně spoléhat na někoho jinýho, ale v tomto případě by se z onoho risku mohl vyklubat i nemalý zisk. I když obelhat psychopata s bravurními analytickými schopnostmi nebude ani zdaleka tak jednoduchý, jak se mně může v tuhle chvíli zdát. Navíc je mi jasný, že to nebude žádnej med, a to po všech možnejch stránkách. Ale já to snesu, jelikož za to, co mě čeká po osmnáctých narozeninách, účast v tý jeho pošahaný hře stojí.