Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟘

Když jsem konečně dorazila domů, slunce už se pomalu chystalo k odpočinku za humny. Během cesty na mě takřka v jednom kuse dopadaly jeho, stále dosti parné paprsky, jež vysušily i ten zbytek vlhkosti, jenž stále přebýval v mém dnešním outfitu. Z tohoto důvodu jsem se po zamčení vchodových dveří na dva západy nevydala do pokoje se převlíct, nýbrž do kuchyně pro něco k snědku. Pro to jediné, o co můj žaludek celou cestu úpěnlivě žádal. Nedivila jsem se, už je to koneckonců nějaká ta hodina, co jsem naposled něco jedla. Mohla jsem si sice dopřát bezplatnou pizzu s extra dávkou feferonek navíc, ovšem v onu chvíli bylo jídlo to poslední, na co jsem měla myšlenky.

Jelikož jsem za těch pár hodin nápad pro svoji dnešní večeři nikterak nepřehodnotila, vložila jsem do toustovače dva plátky bílého chleba a do pánve s trochou rozpuštěného másla rozklepla dvě malá vajíčka, ke kterým jsem následně přidala i pár dochucovadel jako sůl, špetku pepře a hrstičku na miniaturní kousky nasekané pažitky, kterou Tracey pěstuje jako dekoraci na polici nedaleko digestoře. Tehdy onu sazenici dostala od slečny Levensteinové, v souvislosti s čímž se divím, že ji ještě nevyhodila. Moje sestra si vždy víc potrpěla na rostliny s nějakou úrovní honosnosti, především tedy na červené a bílé růže. Očividně proto, aby tak zdejší elitě dokázala, dáma jaké společenské úrovně vlastně je.

Míchaná vajíčka, která jsem výjimečně nespálila prakticky na uhel, jsem nandala na bílý čtvercový talíř, jenž jsem si spolu s lehce připálenými tousty a sklenicí jablečného džusu na plastovém podnosu odnesla do obýváku.

Ano, vím, že je to hroznej zlozvyk, ale já se bez televize zkrátka nenajím. Nejspíš proto, že nenávidím to hrobové ticho u jídla, jež jsem - jako vždy - nucena konzumovat o samotě. A jelikož je středa večer, pochybuju, že mi bude dopřáno něco lepšího než jen další sbírka nezáživných reportáží shrnutých do hodinové epizody.

Mé očekávání bylo nečekaně na chlup přesné. Hned, co jsem stiskla zapínací tlačítko na ovladači, vyskočila na mě reportáž o nějakém výročí začátku stavby bellevillské radnice, ale k rozptýlení u večeře to stačilo.

Když všechna míchaná vajíčka už sídlila v mém žaludku, reportáž o výročí bellevillské radnice už byla dávno u konce a místo toho ji nahradila předpověď počasí na příští čtyři týdny. Prý se nemá ochladit, ale teplota nemá ani nijak výrazně stoupnout. Na to, že je teprve duben, si tady vážně začínám připadat jako v tropech. Jen ty palmy mi tady chyběj.

Jelikož já skutečně nejsem žádný fanoušek meteorologie a už jsem pomalu začínala klimbat i vsedě, chystala jsem se televizi vypnout, rychlostně se osprchovat, vyčistit si zuby a už to pro dnešek zabalit. S největší pravděpodobností bych tak i učinila, kdyby ovšem nebylo věty, jež v tu chvíli upoutala veškerou moji pozornost.

„Dočasně přerušujeme vysílání z důvodu nezbytného informování občanů Bellevillu," ozval se zvukem policejních sirén výrazně narušovaný hlas reportéra v televizi, k jejíž obrazovce byl v danou chvíli upoután můj, mírně řečeno, překvapený a zmatený pohled.

„Tady Martin Anderson, živě z místa činu. Upřímně se omlouváme za přerušení daného vysílání, ale bohužel tady máme další naléhavý případ. Případ týkající se již patnácté oběti Fialového vraha.

Před necelou půlhodinou bylo přibližně dvě stě metrů od bellevillského vlakového nádraží nalezeno tělo zhruba šestnáctileté dívky. Podle předběžné identifikace se s největší pravděpodobností jedná o studentku jedné ze zdejších středních škol a zároveň také o jednu z dcer proslulých hotelových manažerů, Meredith Wayneovou.