Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟠

Kupodivu musím ke svému překvapení uznat, že i přes ono mé, automaticky skeptické očekávání, implementace naší odměny nezačala jako živoucí katastrofa.

Čtvrthodinová cesta autobusem přímo do jádra centerního okrsku překvapivě nebyla tak sužující, jak jsem čekala. Celý prostor byl příjemně naplněný klimatizovaným vzduchem. Gill evidentně dnes ještě neměl potřebnou ranní dávku kofeinu - nebo ji už stihl kompletně vyčerpat, jelikož hned poté, co se posadil do poslední řady vedle mé maličkosti, mě požádal, abych ho po příjezdu na parkoviště před hotelem probrala z říše jeho morbidních snů.

Vyndala jsem si z batohu mobil, zapnula data a pokusila se na Lilyino doporučení vyhledat nějakou letní písničku, abych se prý dostala z té „podzimní" nálady, nebo alespoň tak - ke Gillově evidentnímu pobavení - nazvala onen toporný výraz v mé tváři. Sice jsem se snažila netvářit se tak zasmušile, ale pořád jsem neměla žádný dobrý důvod k radostnému úsměvu, na rozdíl tedy od Lily, Gilla a i všech ostatních. Ovšem i tak jsem se sebe samu pokusila dotlačit aspoň k základnímu stupni pozitivní nálady, nebo alespoň k něčemu jí příbuznému.

Možná to nebyla zrovna tématická písnička, ale díky opakovanému textu High Hopes se mé rozpoložení poměrně zlepšilo. Nevím, zda to bylo díky energické hudbě, či líbivé podstatě skladby, jež by se v souvislosti s mými plány skutečně dala označit za výstižnou.

Naživo byl komplex aquaparku ještě větší, než jsem si představovala. Autobus zastavil hned před vstupem do hotelového křídla komplexu, přičemž mi nezbylo nic jiného, než Gilla - ke své značné neochotě - probudit. Samozřejmě, že se ze své říše snů probral s potměšilým úsměvem prakticky přes celou pobledlou tvář. Vím, že je to poměrně úsměvné, ale skutečně ho mám nejradši, když se nachází v oné útlumově-relaxační fázi organismu.

Hned, co celá naše skupina vystoupila z autobusu, jsme zamířili do hotelové části komplexu kolosálních budov a pan Mayer se po vstupu do přízemní haly vydal k recepčnímu pultu, za kterým seděla mladá tělnatá bruneta v modro-bílých, proužkových plážových šatech, na kterých měla připnutou jmenovku s logem aquaparku. Ovšem díky Lily, Blair a Thomasovi, již se spolu s panem Mayerem nahrnuli těsně k pultu, jsem neviděla, co přesně na ní stojí.

Pan Mayer ze své hnědé, kožené cestovní brašny vyndal jakýsi svazek potištěných papírů, jenž spolu s onou reklamní brožurkou a tisícovou bankovkou podal ženě za recepčním pultem, jež vzápětí něco zapsala do počítače po její pravici a z malé pokladní tiskárny následně vyjela nelibě dlouhá účtenka, kterou si pan Mayer okamžitě schoval do peněženky i s penězi, jež mu byly vráceny nazpátek.

Recepční následně vstala od pultu a z nástěnného věšáku za sebou sundala několik klíčů s miniaturními přívěsky v podobě loga aquaparku, jež připomínalo pestrobarevnou - a ke svému vlastnímu údivu jsem musela uznat, že i dosti roztomilou -, malou mořskou hvězdici. Spolu s klíči od pokojů jsme všichni dostali i černý čipový náramek, který jsem si hned nasadila na zápěstí, načež jsem si ještě jednou prohlédla onu miniaturní klíčenku, dle které mi náležel pokoj s číslem 96.

Byla jsem poměrně ráda, že na mě - dle slov recepční - vyšel klíč od pokoje s jedinou postelí. Takhle jsem aspoň měla jistotu, že tentokrát se alespoň nebudu muset potýkat se žádnou prohnanou spolubydlící, a tím pádem ani s rizikem dalšího nočního překvapení.

Nikdo z nás se překvapivě nenamáhal si napřed odnést věci na pokoj, přičemž se všichni natěšeně vydali k turniketům vedoucím do bazénových šaten. Tedy všichni...kromě Gilla, jenž se vydal k nápojovému automatu vedle pergoly vedoucí do hotelové restaurace. Očividně si už konečně potřeboval dobít baterie na příštích několik hodin, když to zřejmě nestihl hned po ránu.