Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟡

Když jsme následně vystoupili a autobus odjel k další zastávce, pan Mayer nám všem na závěr poděkoval za účast, načež si sundal sako a vydal se ke své, již značně ojeté Toyotě Corolla 2013. Otevřel dveře s již viditelně odřeným, matně stříbrným lakem a s těžkým výdechem se posadil na místo řidiče, přičemž ono svoje, čokoládově hnědé sako odložil na sedadlo spolujezdce. Okamžik poté, co za sebou zavřel oprýskané dveře, se ozval mručivý zvuk motoru a ona Toyota Corolla během několika vteřin zmizela za rohem vysoké budovy, jež sousedila se školou.

Naše skupina se pomalu začala rozpouštět. Amber a Blair měly zajištěný odvoz, na který měly počkat před nedalekým obchůdkem s kutilskými potřebami. Thomas a Chris se vydali na další nedalekou zastávku, ze které jim jel autobus do blízké čtvrti u předměstí východního okrsku, a Jacob s jeho brzkou nastávající se rozhodli jít domů pěšky. Lily mě ještě předtím objala na rozloučenou, přičemž jsem jí ono překvapivé gesto rozpačitě opětovala, se slovy, že se zítra uvidíme ve třídě. Díky oněm nemalým rozpakům jsem nedokázala věnovat prakticky žádnou pozornost tomu, jak se Jacob rozloučil s Gillem.

Oba nám ještě stačili naposled zamávat na rozloučenou, než ruku v ruce zmizeli za rohem západního křídla školní budovy.

Z nějakého důvodu jsem čekala, že se Gill prostě sebere a půjde domů. Neučinil tak, k mé značné radosti i nelibosti. Za poslední dva dny ze mě vysál prakticky všechnu psychickou sílu, i když mi jí tedy od prvního setkání s ním nezůstalo příliš mnoho.

„Myslels to vážně?" vyhrkla jsem dřív, než se stačil byť jen nadechnout, aby mohl něco říct, a přerušila tak ono trýznivé ticho, jež mezi námi po odchodu Jacoba a Lily nastalo. Ani mi nedošlo, že tuhle otázku mu dnes pokládám už podruhé.

Gill se ke mně překvapeně otočil. „Co přesně myslíš?"

„To, cos říkal v tom autobuse," upřesnila jsem a mírně odvrátila pohled na stranu.

„Myslíš to o Pacific Parku? Jo, to jsem myslel vážně. Jednou bych se tam rád podíval, pokud k tomu někdy bude příležitost," přiznal a s „rozpačitým" úsměvem si krátce promnul zátylek. Nebyla jsem si jistá, jestli to jen hraje, nebo skutečně neví, kam jsem onou prostou otázkou mířila.

„Ne, zrovna to jsem na mysli neměla," vyvedla jsem ho tiše z omylu a sardonicky se pousmála.

„Tak co teda?" zeptal se poměrně zmateně.

„To, jak jsi říkal, že v tom případě ti nezbejvá nic jinýho, než doufat, že ti ze starý známosti pošlu pohled," konkretizovala jsem téměř až šeptem. Doufala jsem, že mi na to odpoví stoprocentně popravdě, i když už na kontě nemám žádný žeton do kola pravdy.

„Proč bych neměl?" zeptal se nechápavě namísto odpovědi a já cítila, jak jeho pohled na mé maličkosti ještě zintenzivněl.

„Sama nevím," přiznala jsem popravdě, neboť na tuhle otázku jsem v podstatě ani neměla řádnou odpověď. Proč by neměl myslet vážně, že - podle svých slov - nemá v úmyslu mě tady držet, a zničit tak moji jedinou šanci na lepší život, i když to pro něj znamená, že se bude muset rozloučit s - evidentně jediným - zdrojem patřičné zábavy během jeho denního života? „Já jen...nepomyslela bych si, že budeš na moje plány týkající se života mimo město reagovat takhle...v pohodě," doplnila jsem své neotesané přiznání a mírně pokrčila rameny.

Gill se pobaveně uchechtl. „Jasně, teď už chápu, proč jsi kolem toho nadělala takovej tyátr," přiznal s marně potlačovaným smíchem. „A co sis jako myslela? Že tě v den tvejch osmnáctejch narozek unesu a budu věznit v opuštěným komplexu na předměstí severního okrsku, abys tak neměla šanci opustit Belleville?" V jeho hlase bylo znát „lítostivé" pobavení.