Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟛

Na nic jsem nečekala a bleskově se dala na další útěk o život.

Co nejrychleji jsem vyběhla nejbližší schody a ocitla se před velkými dveřmi z lakovaného dubového dřeva.

„Půda," přečetla jsem již viditelně vybledlý nápis na zalaminované visačce. No, lepší schovka na půdě, než čelit psychicky nemocnýmu cvokovi, jenž vás chce zaživa prošpikovat skrz na skrz.

Vší silou jsem zatlačila do dveří, jež se pohnuly až na druhý pokus. Bleskurychle jsem vklouzla dovnitř, ovšem jelikož se v zámku nenacházel žádný klíč, nezbývalo mi nic jiného, než dveře zavřít na starou a vsadím se, že už roky nepoužitou petlici.

Náhle se za nimi ozvalo: „Můžeš se schovat, ale stejně nikdy neutečeš!" Zoufale jsem se rozhlížela po ztrouchnivělými krámy zaplněné půdě. Není tady ani jediné místo, kde by se dalo schovat. Navíc, Gill to tady převrátí vzhůru nohama, to je jistý.

Nyní se mi za celé to dnešní hororové dobrodružství nabízela již opravdu poslední možnost úniku, a to osamocené střešní okno, jímž jako jediným pronikalo do potemnělé místnosti aspoň trochu světla. Stejně jako celou dnešní noc, znovu jsem nebyla v situaci, kdy bych si mohla vybírat, takže tohle je dle všeho jediná možná volba. Otevřela jsem okno a vytáhla se na okraj šikmé střechy. Hned, co jsem vytáhla i nohy, se petlice pod náporem tlaku zlomila a dveře se prudce rozrazily. Instinktivně jsem ucouvla několik kroků dozadu. „Sakra," vyklouzlo mi bezmyšlenkově, načež jsem si okamžitě přitiskla dlaně na pusu.

J-já to okno zapomněla zavřít...

Už jen podle zvuků, jež z půdy vycházely, mi bylo jasné, že to tam ten magor obrátil vzhůru nohama. Rámus ale najednou přestal a nastalo hrobové ticho, jež náhle prolomila otázka: „Ty si vážně myslíš, že se přede mnou dokážeš schovat?" Onen chlad a klid v jeho hlase mě děsily víc než jeho ikonická jízlivost a sadismus.

Netrvalo ani pět vteřin a stál naproti mně, přičemž mě jeho jedovatě zelené oči propalovaly skrz na skrz.

„Popravdě jsem nečekal, že vydržíš na nohou takhle dlouho," uznal s viditelně sardonickým úsměvem, jenž se mu rozpínal téměř od ucha k uchu, „neboť i přes to, že je mi z mojí, troufám si říct, že vskutku obsáhlý praxe známo, jak moc velký odhodlání dokáže v člověku probudit panickej strach ze smrti, ty jsi překonala všechny, mně dosud známý rekordy."

I přes to, v jaké, mírně řečeno, závažné situaci jsem se v tuhle chvíli nacházela, jsem neodolala potřebě se nad jeho slovy přezíravě ušklíbnout. „Já nemám strach ze smrti," vyvedla jsem ho z omylu a opět se pohrdavě ušklíbla, „nýbrž se mi jen silně nezamlouvá ztráta mojí, paradoxně i značně slibný budoucnosti."

Nehledě na skutečnost, že mi bylo naprosto ukradený - a taky houby platný -, co si o mně ta psychopatická kreatura myslí, jsem se při jeho výroku přeci jen cítila poměrně dotčeně. Ne ani tak proto, že skutečnost, že jsem očividně přežila podstatně déle, než kterákoliv z jeho oficiálních obětí, pro něj nebyla relevantním důkazem o mé exkluzivitě, nýbrž z důvodu, že měl tu drzost devalvovat jednu z mých nejpodstatnějších předností, a to smysl pro realitu. Smysl pro realitu, ve které bude smrt zejména nevyhnutelnou - a tím pádem i zcela zbytečně děsivou - součástí života.

Nečekala jsem, že se něco takového vůbec kdy stane, ovšem mé objasnění mu překvapivě dokázalo z tváře smazat onen sardonický úsměv, načež ho však vystřídal nevraživý chlad a opovržení. „Nicméně...to stále nic nemění na skutečnosti, že tahle hra je již u definitivního konce," prohlásil rozhodně a vykročil směrem ke mně, přičemž já instinktivně dělala pravý opak, „takže se s tím laskavě smiř."

Po několika nejistých krocích jsem se však ocitla na úplném okraji střechy. Ohlédla jsem se za sebe a z té výšky se mi div nezamotala hlava. „Vzdej to, Williamsová, už nemáš kam zdrhnout. Zdechneš tak jako tak. Buďto to vzdáš a já budu uvažovat o tom, že to udělám rychle, nebo zažiješ volnej pád z třípatrový budovy a je stoprocentní, že něco takovýho prostě nemůžeš přežít."

Poprvé za dnešní noc jsem byla skutečně zahnána do kouta, ze kterého již ovšem nebylo sebemenšího úniku. Z uvědomění, že mé šance na přežití jsou již doopravdy nulové, začaly celé moje zhmožděné tělo i pošramocenou mysl ovládat panika a zoufalství.

„N-ne..." Roztřeseně jsem ucouvla o další krok, načež jsem špičkou paty došlápla na krajní, betonovou střešní tašku, jež se pod náporem mé váhy přelomila a její odlomená polovina s hlasitým nárazem dopadla na hranu otevřeného víka odpadkového kontejneru plného černých igelitových pytlů.

Pomalu jsem zvedla zaražený a zároveň i potměšilý pohled od přeplněného kontejneru a přemístila ho zpět ke Gillovi.

„Tady máš názornej příklad toho, že tohle by určitě nebyla příjemná smrt, teda pokud ovšem netoužíš skončit na pitevně se všema zlomenejma kostma, který v těle máš," poznamenal a pohledem ukázal na přelomenou střešní tašku, přičemž svůj kuchyňský nůž, jenž připraveně držel v pravé ruce, sevřel ještě o něco pevněji.

„Ale pořád lepší, než chcípnout tvojí rukou," odsekla jsem pohrdavě a napřímeně se postavila na samý kraj relativně příkré, taškové střechy. Paty mi téměř přesahovaly vnější hranu úzkého žlabu pozinkovaného okapu.

V Gillových očích bylo kupodivu znát viditelné zaskočení. Spíš bych ale čekala, že ho moje rozhodnutí na jednu stranu potěší. Sice už dneska nezažije tu jeho zvrácenou psychopatickou euforii, již očividně pociťuje vždy, když má tu možnost někoho chladnokrevně probodat skrz na skrz, ovšem na druhou stranu si aspoň ušetří práci s umlčováním nepohodlného svědka jeho čtrnácté vraždy. I když tedy jen zdánlivě.

„Budeš tý lásky a dáš mi aspoň prostor pro poslední slova?" ironicky jsem se uchechtla a povytáhla tázavě obočí.

Gillovi však do smíchu překvapivě nebylo. Světlé rty, jež s evidentní oblibou rozpínal do širokého, maniakálního úšklebku, měl teď jen netečně semknuté do úzké linie a jeho rysy byly nečekaně ostřejší než kdykoliv předtím.

„Posluž si," svolil stroze a netečně si odfrkl.

Nehledě na Gillovo zjevné zklamání z toho, že mi dovolil si rozhodnout o způsobu ukončení vlastního života, v důsledku čehož byl naštěstí ochuzen o další nával vražedné sadistické euforie, jsem rozpažila ruce a svůj zrak přemístila k jeho mrtvolně bledému obličeji.

„Shoř v pekle, parchante," pronesla jsem nenávistně a nepřestávala ho propalovat znechuceným pohledem. „Ovšem napřed si užij svůj doživotní pobyt v kriminále, jenž započne dřív, než si vůbec myslíš." Tak zněla má poslední slova předtím, než se moje tělo převážilo přes okraj střechy.