Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟚

Někde jsem slyšela, že na nutkání zvracet pomáhá zklidnění dechu, i když osobně bohužel nemůžu potvrdit, že to skutečně funguje.

Mezitím, co jsem se konečně dostala ven z onoho skladu, už stihlo zazvonit na přestávku. I když zmeškání konce nezáživné hodiny dějepisu je opravdu to poslední, co mě v tuhle chvíli zajímá. Mojí hlavní prioritou nyní je udržení oné, politování hodné snídaně ve formě hrsti máslových sušenek ve svém, křečovitě staženém žaludku, což se bohužel stále ještě jeví jako potencionálně neúspěšné.

Myslela jsem, že trocha studené vody a osvěžujícího vzduchu by mi mohla dostatečně pomoct, ale nejspíš jsem se mýlila. Hned, co se mi vybavily nelibé vzpomínky na onu nečekanou konfrontaci s tím vraždícím zjevem, můj žaludek se opětovně ocitl na vodě a moje snídaně měla další nutkání jít ven. Odvrátila jsem pohled od svého odrazu v toaletním zrcadle a s dlaní přiloženou na ústech si to namířila k první volné kabince.

Hned, co jsem dovřela dveře, dovnitř vešla Mandy a spolu s ní i její pravá ruka, nebo spíše poskok, Susan Durphyová.

„Tak co myslíš, Sue, byl můj hereckej výkon dostatečně přesvědčivej?" zeptala se Mandy a začala se přehrabovat ve své růžové, kosmetické taštičce.

„Počkat...co?" nechápala jsem v duchu. Jak to myslí, hereckej výkon?

„Přímo na Oscara, Mandy, jako vždycky, ale...tobě není Brittany ani trochu líto?" nadzvedla obočí Susan a sebrala ze země balíček vlhčených ubrousků, který Mandy vypadl z taštičky. „Přeci jen -"

„Prosím tě...a mělo by? Vždyť to byla jen druhořadá nicka, co si bláhově myslela, že z ní trocha make-upu, prachy její 'veletalentovaný' matky a chození s nějakým klukem z fotbalovýho týmu udělaj hvězdu."

Bolest břicha a nutkání vyzvrátit celou svoji snídani byly rázem ta tam, stejně jako drtivá většina myšlenek i vzpomínek na Garstona. Prakticky všechnu moji pozornost nyní upoutal rozhovor dvou „kamarádek" zesnulé školní královny, která podle všeho nebyla svými poddanými tak milována, jak se po celém jejím království tradovalo.

Ovšem i tak se mi stále nechtělo plně uvěřit, že tahle slova opravdu vyšla z úst Mandy Pendleové, té samé osoby, jež před několika málo minutami přednášela památeční řeč na Brittaninu počest.

I když...co mě na tomhle Mandyině přístupu a skutečné tváři vůbec překvapuje. Mohlo mě napadnout, že ta smuteční řeč byla jen nevyhnutelná součást převzetí Brittaniných otěží, ale i tak...

Brittany sice byla typickej exemplář ze zbohatlický rodinky patřící do bellevillský smetánky - teda jen díky zásluhám její již zesnulé matky -, tudíž jen další rozmazlenej spratek, kterej si myslel, že když má prachy - může všechno, a ty méně bohatý brala jenom jako odpad a něco, s čím si mohla zacházet podle své, nezdravě zhýčkané libosti. Ale to ještě neznamená, že si zasloužila umřít.

Jasně, byla to sice svině, ale na rozdíl od Garstona nikoho nezabila.

„Já vím, Mandy, ale přece, vždyť je...mrtvá," podotkla trochu váhavě Susan.

„No a? Tím líp, ne? Aspoň jsem se nadobro zbavila další konkurence." Mandy si černou tužkou obtáhla rozmazané linky.

„Konkurence? V čem by zrovna tobě mohla konkurovat?"

„Jako bys to nevěděla," obrátila ironicky oči v sloup. „V čem mi může asi tak blondýna s přírodníma čtyřkama konkurovat."

Susan pak už očividně došlo, v jakém směru to Mandy vlastně myslela. „Myslíš, jako co se týče Freda? Jak tě kvůli ní pustil k vodě na tý vánoční párty u Steva?"

„Ano, Sue, přesně to mám na mysli. I když...čert vem Johnsona, teď, když je ta pizda konečně ze hry, můžu rozjet zbrusu novej plán a nemusím se přitom obávat jakýhokoliv zvratu nebo překážky."

Susan se zakřenila jako malé děcko a zeptala se: „A kdo má bejt ten tvůj novej objev?"

„Nováček, nastoupil sem teprve začátkem druhýho pololetí a hlavně prakticky nikdo neví, odkud se vůbec přistěhoval. Prej se traduje něco o Sydney, ale to je nejspíš jen kec, nemá australskej přízvuk. Dle mě je odsud, jenom teda ten jeho styl spíš odpovídá severu." Mandy se zřejmě pokusila o jakousi charakteristiku svého nového objevu. „Jasně, ty rádoby řetízky a piercingy, nebo co to nosí na těch svejch botách, jsou na Belleville dost divný, ale na druhou stranu...má prostě něco do sebe."

„A jméno?" povytáhla tázavě obočí Susan.

„Když vezmeme v potaz ono Meredithino rádoby echo, tak se podle všeho jmenuje Gill Garston a chodí do třeťáku." Mandy se svůdně pousmála na svůj odraz v zrcadle a věnovala mu vzdušný polibek, načež jí však na ruce zůstal otisk rudé rtěnky. Vytrhla zaskočené Susan z rukou balíček vlhčených ubrousků a očistila si červenou šmouhu.

„Wow, to je divoká karta," poznamenala s úžasem Susan. „Fakt si myslíš, že dostaneš zrovna jeho? Co jsem slyšela...není to zrovna ten free typ kluka. U něj žádná holka ze školy ještě nikdy nepochodila - a že se jich o to snažilo už celkem dost -, přičemž jim nedával košem zrovna...s úctou, mírně řečeno. Podle Riley je to jen sice relativně pohlednej a charismatickej, ale za to narcisticky nadutej a cynickej debil se šíleně vysokýma standardama. A Oakley s Lucy o něm nemluvily o moc líp. Dominique Mauexový - víš, ta s tím vosím culíkem ze druháku - prý dokonce řekl, že to už by ho radši strčil i do ždímačky.

No tak nevím, jestli..."

Mandy se jen ironicky zasmála. „Tak to je snad jasný, ne? Teď, když je Smithová pod drnem, nebude to sebemenší problém, nebo snad jo?"

Susan jen nejistě pokrčila rameny a na čerstvě přepudrované tváři se jí objevil mírný, sardonický úsměv.

„Takže náš princ Krasoň, kterýho minulej tejden nachytali, jak kouří trávu za školou, tě už opravdu nenávratně omrzel?" Susan se pokusila vrátit diskuzi zpátky k Fredovi, což jí ovšem v případě Mandy, jež jen zasněně zírala do obdélníkového zrcadla, nebylo zrovna něco platné.

„Jo," odvětila stroze, „a to definitivně, drahá Susie." Znovu se zahleděla na svůj odraz v zrcadle. „A jestli Garstona opravdu dostala na rande pod stromem i Smithová, potom nevidím důvod, proč bych toho nebyla schopná i já, a navíc...se mnou by to nemusel dotáhnout jenom na to rande. Koneckonců, je taky jen normální kluk, ne?"

„Ne, naivko, to vážně není jen další normální kluk," pomyslela jsem si a při bezděčné vzpomínce na tu zvrácenou, fialovou barvou posedlou kreaturu zhluboka polkla žluč, jež se mi samým odporem k jeho osobě nahrnula do krku. „Je to jenom arogantní, sadistickej, nepředvídatelnej, cynickej, sebestřednej, bezpáteřní, vypočítavej, zvrácenej, totálně šílenej a především smrtelně manipulativní parchant!"

„Za chvíli začíná hodina, takže pokud nechceš opětovně poslouchat Mayerovy poučný kecy, nejspíš bychom už měly jít," upozornila ji s nelibým povzdechem Susan a zastrčila svůj mobil zpět do prakticky neviditelné kapsy u černých, nad kolena dlouhých šatů.

Mandy otráveně protočila oči, uklidila šminky a se svým ocáskem v patách odkráčela zpátky do třídy.

Několik vteřin poté, co se za Susan zavřely dveře, jsem se konečně odhodlala vylézt ven z mé jednorázové odposlouchávací skrýše.

„No nazdar..." hlesla jsem šokovaně, neboť jinými slovy to skutečně vyjádřit nešlo.

Jestli si vážně hodlá odškrtnout Gillovo jméno z toho jejího ujetýho seznamu milostně perspektivních studentů naší školy, zjevně by se měla připravit na skutečnost, že se evidentně bude jednat o její poslední soulož v životě.