Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟡

Gillem stanovený, časový limit byl skutečně to poslední, na co jsem měla v plánu hledět. Stejně ve své podstatě neměl ani žádnou hodnotu.

    Daisy In Chains jsem hned po příchodu do šaten uklidila zpátky do batohu, ze kterého jsem následně vylovila oba dva díly plavek a lahvičku s opalovacím krémem. Už jednou jsem měla tu možnost pocítit, jak bolí spáleniny od přímého slunce, a překvapivě bych to nepřála zažít ani svému nejhoršímu nepříteli, samozřejmě s výjimkou Mandy.

    Obsadila jsem první volnou převlékací kabinku a svůj overal vyměnila za sportovní podprsenku a šortky s podstatně vyšším pasem z uhelnatě černé plavkoviny. Svým způsobem jsem možná vypadala, jako bych si spletla křídlo budovy, ale přesně toho jsem také chtěla docílit. Celkem ironie, že jsem se snažila ze svých předností odhalit co nejméně, nicméně kdybych měla volit mezi přeběhem celého komplexu v rouše Evině, či promenádou v bikinách před Gillem, bez váhání bych si vybrala tu první možnost.

    Čím dál tyhle věci zacházely, tím podstatněji jsem si uvědomovala, že můj stud je podmíněn výhradně jím a jeho dychtivě skousnutým, dolním rtem. Že je mi v podstatě jedno, jestli mě někdo uvidí nahou, pokud to tedy nebude zahrnovat i jeho.

    Ledabyle složený overal jsem spolu se slunečními brýlemi posléze uklidila do skříňky a s lahvičkou opalovacího mléka se vydala zpátky do venkovního areálu.

    Záměrně jsem se loudala. Věděla jsem, že i kdyby mi to trvalo klidně hodinu, Gill se ze svého lehátka ani nehne - nebo maximálně jen proto, aby mě šel hledat a následně si to čekání prostřednictvím mě patřičně vykompenzoval. Ostatně mě o tom i sám ujistil, i když to tedy formuloval jako prohození, že upřímně doufá, že jsem si vzala k srdci jeho doporučení. Bylo mi jasné, že měl na mysli tu tehdejší nejapnou poznámku o černých bikinách. Hádám, že barva mých plavek je to jediné, co projde jeho drtivou kritikou.

    Gill svému nevyslovenému slibu skutečně dostál. Když jsem konečně došla k bazénu, relaxovaně ležel na vlastnoručně obsazeném lehátku s rukama založenýma za hlavou, přičemž měl přes oči přehozené své šedivé tričko. Nejspíš provizorní náhrada za zapomenuté sluneční brýle.

    Popravdě jsem nevěděla, jestli usnul, i když tak tedy vypadal, nebo zda je plně při vědomí. Vypadalo to na tu první možnost, vzhledem k tomu, že moji přítomnost nijak nezaznamenal.

    Opatrně jsem popošla blíž k němu a zkoumavě se na něj zahleděla. Snažila jsem se svoje jednání odůvodnit tím, že si chci detailně prohlédnout všechny ty jizvy na jeho hrudi, ovšem mé podvědomí dobře vědělo, že ve skutečnosti zkoumám přeci jen něco trochu jiného. Něco naprosto neadekvátního. Ovšem v tu chvíli jsem to ale takhle nedokázala vnímat, i když jsem se tedy na popud mého vnitřního hlasu snažila.

    Nechápala jsem, jak to že si nedokážu pomoct. Kolik kluků už jsem viděla bez trička? Už jen na součet namakanců z mé třídy bych potřebovala kalkulačku. Ovšem ani Garryho, Stevova, či dokonce ani Fredova vypracovaná hruď moji pozornost nikdy neupoutaly. Ovšem ta Gillova to z nějakého důvodu dokázala, a to ani nebyla tak dokonale zpevněná či naprosto bezchybná.

    Moji pozornost náhle upoutala jedna z jizev, jež se mu táhla téměř přes celé pravé podžebří směrem šikmo dolů zprava doleva. Po té samé části těla, do které jsem ho inkriminovanou noc tak surově nakopla. Teď už chápu, proč se v prvním okamžiku po zásahu zatvářil, jako bych z něj vykopla duši, i když ze sebe vydal jen jedno potlačované syknutí. Muselo to bolet jako čert. I když...já si taky tu noc něco vytrpěla, a to nejen po té fyzické stránce.