Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟡

„Páni, tady to vypadá fantasticky!" vyhrkla ohromeně Lily. Překvapivě měla pravdu, a to ve všech možných směrech.

Drewovo gymnázium byla kolosální budova s půdorysem ve tvaru několika složených písmen H, jež připomínala spíš nějaký bílý, z většiny skleněný zámek či místo, kde se pořádají drahé a luxusní svatby. Na první pohled by mě v životě nenapadlo, že je to škola.

To samé se taky dalo říct o jejich školní zahradě a námi zatím spatřené části školního pozemku, kde se to hemžilo dalšími účastníky, stejně jako před samotným vstupem do areálu školy.

Většinu zde rostoucích květin tvořily bílé a červené růže. Dále sem tam rostla nějaká ta bonsai, šeřík nebo oleandr. K hlavnímu vchodu vedla od příjezdové brány honosná písková cesta.

Už se nedivím, že je to privátní škola. Takový luxus se asi nedá očekávat jen tak zadarmo. Ovšem to nic neměnilo na skutečnosti, že všichni byli z téhle instituce naprosto uneseni.

„Tak...a jsme tady," konstatoval pan Mayer, jenž byl evidentně naplněn nemalým očekáváním. „Ovšem ještě než překročíme práh této školy, a všechno tak započne, nemůžu zapomenout na tohle," poznamenal, načež nám všem rozdal bílé silikonové náramky se jménem a adresou naší školy.

„A...k čemu tohle je?" zeptala se drobná dívka v bílé plátěné košili a bledě modré sukni s vysokým pasem, jež měla své světle hnědé mikádo spletené do dvou nesouměrných copánků.

„Proboha, Amber, přece k tomu, aby se poznalo, z jaký školy jsme," osvětlil jí Jacob tak rychle, že se pan Mayer sotva stačil nadechnout.

„Přesně, jak říká pan Donaldson, tyhle náramky slouží pro identifikaci všech soutěžících. Proto bych vám je také nedoporučoval sundávat, dokud náš pobyt zde kompletně neskončí," doplnil ho pro přesnost.

„Tak na co ještě čekáme? Jdeme přece!" vyzvala celou skupinu nadšeně Lily, svižným krokem prošla kolosální vstupní branou a po pískové cestě se vydala přímo ke vchodu do budovy.

Ani vnitřní prostory školy na luxusu a honosnosti skutečně nestrádaly. Vstupní hala byla většinou tvořena z obrovských bílých oken, které prakticky nahrazovaly stěny.

Jediné, na výrobu čehož nebylo užité sklo, byl strop. Přízemí a první patro spojovaly mramorové schody, jež však nebyly jediný způsob, jak se dostat do dalších pěti pater, jelikož jsem si za těch pár vteřin již stihla povšimnout minimálně dvou výtahů.

V kolosální vstupní hale se to čím dál více hemžilo malými či většími skupinami letošních soutěžících ze středních škol z prakticky celého okresu, s čímž ovšem přicházelo i vědomí nemalé konkurence. Nemalé...to je možná ještě slabé slovo.

Už od začátku mi sice bylo jasné, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, ovšem teď, když jsem ty zástupy soupeřů viděla na vlastní oči, přestávám věřit nejen sama sobě a své paměti, ale i Gillovým chemicko-fyzikálním znalostem. A čímž samozřejmě vyšla na povrch i moje nelibá předtucha, že za daných okolností se možná ani nemusím dočkat své kýžené kompenzace, a celé tohle předstírání rádoby stockholmského syndromu tak bude naprosto k ničemu. No, možná ne v úplném slova smyslu. Cílem pana Mayera není dostání se mezi deset nejlepších, nýbrž jen poražení Carlswellovy všeobecné střední, po kterém dle všeho prahne stejně tak, jako já po onom bonusovém kreditu. Takže pokud se Gillovy schopnosti nakonec ukážou jako nedostatečné v případě získání subvence pro můj život po dosažení dospělosti, nezbývá mně nic jiného, než doufat, že ono podněcování k vyvolání mylné představy o mém postižení tímto souborem příznaků charakterizující jeden, v poměrně jednoduchém paradoxu zcela logický, psychologický jev bude v závěru celé věci stačit na to, aby Gill anuloval riziko mého propadnutí.