Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜

    Vyčerpaná a s bolavýma nohama jsem se konečně dobelhala domů. Dorazila jsem právě při západu slunce. Je to vážně ten nejkrásnější úkaz přírody, který může člověk na tomhle světě vidět.

    „To tam budeš jen tak stát jako solnej sloup, nebo konečně zalezeš dovnitř?" křikla na mě z balkonu Tracey. Vždycky musela všechno hezké během chvíle zkazit, ale na to měla talent už odmalička.

    „Kdes byla tak dlouho, zatraceně? Máš vůbec představu, kolik je hodin?" Vážně jsem se musela nad tou její zdánlivou starostí o moji osobu pousmát, i když na druhou stranu jsem nechápala, proč tak vyšiluje.

    Že by už viděla tu reportáž?   

    „Ano, je přesně 17:47," odpověděla jsem jí netečně.

    „A prozradíš mi, sestřičko, kde ses zdržela? Že by na rande?" zeptala se, přičemž byla v jejím hlase znát stopa výsměšné ironie. Traceyino ustavičné rýpání, že nemám zájem o žádného z fotbalových namakanců, bylo už denní rutina. Nudná a otravná, denní rutina.

    „Ne, ujel mi autobus," vyvedla jsem ji z omylu.

    „Hádám, že by mě to nemělo překvapovat." Nazlátlé paprsky zapadajícího slunce se odrazily od skleničky naplněné červeným vínem. „Tak když už se madam uráčila dorazit domů, já si konečně můžu jít dát dlouhou a zejména zaslouženou vanu." S těmito slovy, zbylým vínem a krabicí višňových pralinek odkráčela po točitých schodech do koupelny.

    Otevřela jsem lednici a začala hledat nějakého vhodného kandidáta na večeři a vlastně i první jídlo za dnešní den. Neboť Tracey opětovně drží určitou dietu, byla jsem ráda, že alespoň koupila normální toustový chleba. Vložila jsem dva plátky do toustovače a z kredence vyndala skleněnou nádobu s arašídovou pomazánkou. Konečně první stravitelné jídlo dne. Nebylo to špatný, ale scházel mi k tomu nějaký ovocný džem.

    Po dojedení prvního plátku jsem si vzpomněla na toho policajta, co tak vážně hlídkoval před vstupem do onoho parku.

    Vskutku dobrej herec. Málem mě až přesvědčil, že nějakej „Fialovej vrah" skutečně existuje, jenže tahle komedie je opravdu prohlédnutelná.

    Zdejší média už viditelně klesla tak hluboko, že si dokáží vymyslet příběh o fialovou barvou posedlém, sériovém vrahovi, jehož nejčastějšími oběťmi jsou zástupci nejmladší generace zdejší společenské smetánky, a to jenom proto, aby jejich, očividně nelibě klesající sledovanost nepadla v prach.

    Po přibližně hodině Tracey konečně uvolnila koupelnu a se zbytky červeného vína odešla sledovat nějakou romantickou komedii.

    Dneska už se z televize o tom „Fialovém vrahovi" zřejmě víc nedozvím, ale můj mobil taky není na škodu. Sice jsem ho podědila po mé drahé sestřičce, ovšem i po těch letech ještě více méně slouží tak, jak by podle Tracey měl.

     Ale stejně, až mi bude osmnáct, a ona mi tak bude muset vyplatit můj dědickej podíl, tahle obdélníková krabička s lesknoucím se logem nakousnutýho jablka skončí v nejbližší zastavárně.   

    Po zadání názvu případu do vyhledávače na mě vyskočilo nespočet odkazů na internetové články, videa a několik policejních prohlášení.

    Pokud jsem si dobře všimla, tohle je jediný policejní případ, který se začal šířit v médiích podstatně významněji, než kterýkoliv předchozí. Údajně proto, aby bylo město a možné budoucí oběti obeznámeny s nebezpečím, jež tento muž představuje. No, že si teda dali na čas...

    Dle všeho a jak už dávno víme, Allison Carrellová měla být již jeho třináctou obětí. První podle všeho měla být jakási Lucinda „Lacie" Brentová, osmnáctiletá studentka místního soukromého jazykového gymnázia a nejmladší dcera Jeffreyho Brenta, majitele The Brent Buildings, jedné z největších a také neúspěšnějších stavebních firem v Bellevillu. Následnými oběťmi poté byly obě dvojčata starosty západního sektoru města, Aileen a Tedd Masonovi, a tak dále a tak dále.

    Podle policejního psychologa, doktora Davida Hamiltona, odpovídá profil vraha osamocenému a zřejmě i psychopatickému jedinci, jenž silně touží po pozornosti.

    Motiv pro ony vraždy studentů ve věku 15-20 let by se podle všeho dal připsat nějaké významné události v období střední školy, tudíž pravděpodobně bude starší dvaceti pěti let. Může se tak jednat o čerstvě vystudovaného zaměstnance adolescentní instituce, například již zmíněné střední školy.

    Také musí mít neobvykle silné - možná až fanatické - pouto k fialové barvě, jež je pro něj jakousi vizitkou či symbolem jeho existence.

    Ve zkratce by se dal tento muž popsat jako psychopat se zlomovým zážitkem ze studijních let, díky kterému vyšly do popředí jeho mysli rysy zmíněné psychické vlastnosti. David Hamilton také připustil šanci, že se nemusí jednat čistě o psychopatického jedince, nýbrž o člověka postiženého mnohočetnou poruchou osobnosti, a „Fialový vrah" je tak další z jeho personalit. V takovém případě by byla na místě dlouhodobá hospitalizace v psychiatrickém ústavu namísto standardního trestu - pravděpodobně doživotního - odnětí svobody.

    „Páni," vydechla jsem udiveně, když jsem konečně dočetla poslední řádek textu v nejnovějším článku z vyšetřování.

     Ke své značné nelibosti musím uznat, že jsem v životě opravdu nečetla větší blábol. Upřímně nechápu, jak jim na tu šaškárnu mohl vůbec někdo skočit.

    Nicméně se musí nechat, že tentokrát se televize a jejich politování hodná touha po sledovanosti opravdu překonaly.

    Smála jsem se ještě dobrých deset minut. Spíš na tohle téma měli natočit film a ne falešnou televizní reportáž. Skutečně obdivuju žaludek všech těch novinářů a policistů, kterým zaplatili za tohle divadlo o rádoby vrahovi, jenž trpí obsesí fialovou barvou. Jenže v tomhle městě se ani není čemu divit. Lidi jsou zde všehoschopný, a to jenom proto, aby si namastili vlastní kapsy. A zaměstnanci médií obzvlášť.

    Potřebuju hodně dlouhou a hlavně studenou sprchu, jelikož nic jiného mi hlavu po dnešku nevyčistí. Studená voda je doopravdy uklidňující. Usměrní mysl a zároveň nabije tělo zcela novou energií, a přesně to po onom dnešním mediálním cirkusu potřebuju.

    Po zhruba deseti minutách jsem vystoupila ze sprchového koutu a vysušila si mokré vlasy hedvábným ručníkem, přičemž jsem se zahleděla do zrcadla. Vypadala jsem jako duch bez špetky života. Nudou viditelně znavený obličej, kruhy pod očima a nepřítomný výraz mi na vzezření smrtky nijak neubíraly, ba právě naopak.

    Podle Tracey by to nejspíš vyřešila jen pleťová maska a extra silná vrstva pořádně krycího make-upu, což by ale pomohlo leda tak Smithové a jejímu spolku šminkami denně vylepšovaných manekýn.

    Kéž by někteří - zejména tedy moje sestra - pochopili, že já nejsem jako oni a že bejt jiná, bejt originál, a ne jen laciná lidská kopie, není nic špatnýho. I když to je vzhledem k její nátuře a městu, jež nás vychovalo - ovšem každou zcela opačně -, relativně nadpozemské přání.

    Evidentně bude lepší, když se mou následnou a zároveň i poslední, dnešní zastávkou co nejdříve stane měkoučká postel.