Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟡

Křečovitě jsem si svírala prohrábnuté vlasy, prakticky jako smyslu zbavená chodila po klesajícím výtahu sem a tam a panicky těkala pohledem z jednoho koutu do druhého. „Ne, ne, ne, ne! Tohle se prostě nestalo!" snažila jsem se opakovaně přesvědčit samu sebe. „Tohle jsem prostě nemohla udělat!"

    Bylo ale jedno, kolikrát a jak moc hlasitě a přesvědčivě jsem tuhle a jí podobné věty přesvědčeně křičela na celou výtahovou kabinku, neboť při pohledu na svůj odraz ve skleněné výplni výtahových dveří jsem dobře věděla, že to jsou pouze překrásně znějící lži, jimiž se snažím popřít krutou realitu. Moje, výrazně napuchlé a stále ještě nepřirozeně zarudlé rty mě bolestivě utvrzovaly v tom, že jsem skutečně překročila svoji předpředposlední hranici.

    Nejhorší na tom všem je, že ten jediný člověk, kterému to můžu vyčítat, že ten jediný člověk, kterého za to můžu skutečně nenávidět...jsem já samotná. To jedině sobě samotné můžu dávat za vinu, že jsem nechala onu bláhovou touhu, aby mi zatemnila mozek a smysl pro moralitu, protože...to já Gilla políbila, ne on mě, a onu noc jsem to také byla já, kdo nijak nezarazil ony postelové hrátky.

    Hádám, že to bude znít trochu bizarně, ale upřímně si v tuhle chvíli připadám jako Eva, jež se nakonec přeci jen nechala od Hada přesvědčit, a okusila tak ono slastné jablko, ovšem naštěstí ho nesnědla tolik, aby ji Bůh mohl vykopnout z Edenu. Jelikož...i když to na nenávratném překročení hranice nic nezmění, mohlo být ještě hůř. Mé dopuštění se Osmého smrtelného hříchu naštěstí obnášelo „pouze" líbání. Kdyby to zašlo ještě dál, jistě bych se proklínala stokrát víc.

    Dokud jsem tuhle hranici zlomově nepřekročila, nemyslela jsem si, že to bude až takhle morálně závažné. Vážně jsem musela být nehorázně pitomá, když jsem - byť jen na sekundu - byla ochotná se vzdát onoho, v tuto chvíli bohužel již bývalého dílu své morální integrity. Mám chuť si za to teď dát pár facek, jež jsem zřejmě potřebovala hned, co můj smysl pro morálku začal díky Gillovi znatelně chabnout.

    Teď sice ještě není úplně pozdě, ale i tak mě ona vlna reality udeřila pět minut po dvanáctý. Nebýt mého smyslu pro morální a výjimečně i „mravní spořádanost", kdo ví, jak by to skončilo a jaké sebedestruktivní myšlenky by mě posléze pronásledovaly.

    Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale mám pocit...že ten polibek mi možná v něčem prospěl. Díky němu jsem si konečně uvědomila, jak moc velké riziko tahle touha představuje - a jak málo mohlo stačit k tomu, aby nastal onen zlomovej a hlavně již už nevratnej zvrat.

    Ten polibek byl pro mě fackou, jež mě konečně vrátila zpět do reality. Do té pravé a jediné, ve které je Gill sériovým vrahem, jenž pro svou zvrácenou zábavu chladnokrevně vykuchal patnáct nevinnejch lidí. Lidí, kteří sice dost možná byli rozmazlení spratci, ale nespáchali nic tak zavržení a smrti hodného, jako je vražda. Což po včerejší noci rozhodně nelze říct o Mandy a Susan.

    Kdybych měla tu odvahu, s radostí bych se zbavila i iniciátorky celé té vražedné akce, a dost možná tak zachránila životy dalších lidí, na kterých by si eventuálně mohla vybrat daň její fanatická žárlivost a touha dostat za každou cenu všechno, co chce. Ovšem...tím bych evidentně riskovala doživotní kriminál, což je fakt, kterej já prostě nepřekousnu. Já se mezi „vrahy spravedlnosti" díky své sebezáchovné sobeckosti - bohužel i naštěstí - nikdy v životě nezapíšu. O to víc mě trýzní skutečnost, že Gill už tuplem ne.

    Kdyby mi ten polibek tak intenzivně neopětoval, nejspíš bych s tím nemusela mít zase až takové starosti, jenže...opak je sice slastnou, ale za to zatraceně nepřípustnou pravdou, jež evidentně značí jediné - budu si muset o tom s Gillem co nejdřív promluvit a především mu důrazně sdělit, že tenhle zkrat už se prostě nesmí opakovat, a předejít tak jakýmkoliv planým nadějím či mylným domněnkám. Dnešní nocí to začalo a dnešní nocí to taky definitivně skončilo.