Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟙𝟘

Těch necelých šest hodin spánku mi k duhu skutečně moc nepřidalo, právě naopak. Hned, co jsem za opětovného řinčení budíku donuceně otevřela víčka, do obou spánků jako by mě náhle praštily dvě obří kladiva. Ještě v polospánku jsem zašmátrala na nočním stolku a úderem pěstí ten otravnej stroj snad už jednou provždy umlčela. Naprosto jsem ignorovala relativně hlasité prasknutí ciferníkového skla a se značnou námahou se zvedla do sedu. S nevraživým syknutím jsem zavřela oči, když mi do obličeje zasvítilo několik intenzivních paprsků ranního slunce.

    I přes veškerou bolest hlavy, povrchových ranek a pošramocených částí těla jsem se nakonec donutila vstát z postele. Dneska jsem dle všeho připomínala zombíka víc, než kdy jindy, a taky jsem se tak cítila. Jako života zbavená mrtvola, která ještě ale nenašla duševní klid.

    Při zmínce „duševního klidu" se mi prudce vybavily všechny vzpomínky na včerejší den i noc - především tedy na ni. Na vyhlídku BelleTower, na whiskey, po které se mi teď zvedal žaludek, na onu prapodivnou verzi flašky, na Gillovo „objasnění jeho posedlosti fialovou barvou", na můj opilecký výlev a zejména na onen...intenzivní polibek.

    „Takže to fakt nebyl jen pošahanej sen," ironicky jsem se uchechtla a pod vlivem své první opravdové kocoviny se došourala k šatníku.

    Ať mi je zle sebevíc, dnešek už chci mít za sebou, ať zase můžu já i moje morální integrita v klidu spát...a taky žít.

    Z ramínka jsem prakticky strhla šachovnicovou flanelovou košili, z prádelní zásuvky vytáhla černé tílko a z komody sebrala džínové šortky. Hlava mě sice bolela jako střep, ale i tak jsem se do toho pokusila nasoukat co nejrychleji. Provizorně jsem si učesala rozcuchané vlasy a pomocí gumičky si je stáhla do ohonu. Musím říct, že to bylo podstatně jednodušší, než kdy předtím. Měla jsem se dát ostříhat už dávno.

    Sice jsem evidentně nebyla jako ze škatulky, ale až na ty kruhy pod očima by nikdo nepoznal, jak „divoká" ta včerejší noc vlastně byla. Ještě, než jsem si do batohu naházela většinu příslušných učebnic a sešitů na dnešní den a vydala se do kuchyně, natřela jsem si suché rty vyživujícím balzámem.

    Můj, whiskey zcela zdeptaný žaludek vyslal žádost o jeho naplnění. Ale k jeho smůle - a mému štěstí - byla naše lednice stejně prázdná jako minule. V daném stavu jsem nebyla schopna plně ustát pohled na jakékoliv jídlo, takže jsem se ji raději ani nenamáhala otvírat, abych tak byla ušetřena pohledu na oschlé nebo již prošlé zbytky potravin, jež jsem díky svému zhýčkanému apetitu nestihla zkonzumovat.

    Ovšem...nakonec jsem se konfrontaci s lednicí přeci jen nevyhnula, neboť se v ní nacházela má jediná spása před tou úděsnou kocovinou. S hrdinským nádechem jsem otevřela naši, metalicky šedivou chladničku, jež byla o dobrý půlmetr vyšší než já, a pokusila se ignorovat onen náhlý závan zkyslého mléka, jenž mě hned v první vteřině udeřil do obličeje, a obrátil tak můj žaludek vzhůru nohama. Překvapivě se mi podařilo zadržet nutkání vyzvracet to praktické nic, jež jsem v něm měla, a pohotově popadla pikslu se zavařenými okurkami. Sice je mi známo, ve které ze zásuvek v obývacím pokoji má Tracey uskladněné ony vyprošťovací „šuměnky", jež si bere po prakticky každém firemním večírku, ovšem už jen z důvodu, že dneska potřebuju jít do školy víc než kdy jindy, to raději nebudu riskovat. Bůhví, jakou chemickou reakci by to se zbytky alkoholu v mém žaludku vyvolalo.

    Otevřela jsem jednu z kuchyňských skříněk a vyndala z ní koktejlovou sklenici, již jsem následně postavila na linku. Nemůžu uvěřit, že mi je až takhle zle, vždyť...tolik jsem toho zase nevypila, nebo jo? No, každopádně vím, že příště už se žádné alkoholové sólo konat nebude, alespoň ne s mojí maličkostí coby hvězdou daného programu.

    S povzdechem jsem odšroubovala víčko zavařovací piksly a do oné miniaturní skleničky nalila decilitr okurkového láku. I když je to jedna z posledních věcí, co bych dobrovolně pozřela, v tuhle chvíli to byla má jediná šance, jak se zbavit oné úděsné kocoviny.

    Zavřela jsem oči a co nejrychleji do sebe kopla panáka okurkového nálevu. A okamžitě ho zase vyplivla do dřezu. Nic se nezměnilo, pořád je to stejně kyselá břečka. Bylo mi ovšem jasné, že pokud do sebe nedostanu alespoň těch pár panáků, kocovina neustoupí. Zatnula jsem tedy pěsti a pokusila se v sobě udržet další dávku onoho „zázračného" likéru.

    Nakonec se mi do sebe podařilo dostat alespoň čtyři panáky onoho okurkového vyprošťovadla, což bylo to největší množství, jež jsem dokázala zase nevyzvrátit. Musela jsem si dvakrát vypláchnout pusu, abych z jazyku dostala tu zvracení vyvolávající pachuť. Ale aspoň už mě konečně přestala tak úděsně bolet hlava. I když žaludek se mi při pohledu na jakékoliv jídlo zvedal i nadále. Pro jistotu jsem už lednici znovu neotvírala a sklenici se zavařenými okurkami nechala na lince.

    Po částečném vystřízlivění se moje mysl - bohužel - odebrala k mému sice značně nelibému, ale za to zcela neodkladnému, dnešnímu úkolu. Doposud jsem neměla ani tu politování hodnou minutu, během které bych si mohla alespoň připravit, co mu tak plus mínus řeknu. Zatím vím jen jedno - musí to znít dostatečně rozhodně a přesvědčivě, aby tak Gill neměl za žádnou cenu šanci poznat, že moje nemorální část, jež tak moc touží po jeho dalším vášnivém polibku, ještě nebyla definitivně usmrcena. Že i když jsem rozhodnuta tuhle horskou dráhu jednou provždy zastavit, část mě chce pokračovat v jízdě až do cíle, který však nekončí zase na začátku, nýbrž se navždy ztrácí v nenávratné dáli. Sice nemám tušení, jak to vlastně udělám, ale i tak to prostě musí definitivně skončit. Pro dobro mé i pro dobro mojí morální integrity.