Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟙

Z onoho, jakžtakž snesitelného lijáku se během následných dvaceti minut stala prudká průtrž mračen. Hromy mi duněly nad hlavou čím dál hlasitěji, přičemž se pomalu, ale jistě začal zvedat nežádoucně silný vítr. V tomhle městě je počasí vážně jeden velkej a hlavně dost blbej vtip.

Jedinou výhodou téhle dešťové smrště bylo, že prakticky celé obyvatelstvo Bellevillu si nyní sedělo v pohodlí a teple svých domovů, takže ulice byly k mému značnému štěstí zcela vylidněné, a já se tak nemusela vyhýbat překážejícím kolemjdoucím. I když ona pustina, jež v tuto chvíli panovala v městských ulicích, byla bohužel to jediné, co mi usnadňovalo cestu.

„Jděte s tím už někam, zatraceně," sykla jsem podrážděně a sundala si z obličeje již třetí, deštěm kompletně promáčený kus bellevillských novin, jenž mi vítr vrazil přímo do tváře. Moje rádoby kožená bunda, šedé tričko, leginy, čepice a bohužel i conversky byly durch nasáknuté dešťovou vodou, přičemž jsem s každým dalším krokem měla pocit, jako by jsem si jen v ponožkách stoupla do hluboké kaluže.

S každým zesílením větru jsem nedobrovolně ubrala na tempu. Bylo mi jasné, že při téhle šnečí rychlosti se do centra nedostanu včas. Pokud jsem to ale opravdu chtěla stihnout, a zamaskovat tak ony platinové fleky, nezbývalo mi nic jiného, než to vzít nejbližší zkratkou, a tak jsem hned při první příležitosti zahnula do spleti vedlejších ulic vedoucích do východní části centra Bellevillu.

Ovšem hned, co jsem sestoupila z hlavní cesty, mě pohltil jakýsi nepříjemný pocit. Nevím, jestli to bylo těmi zneklidňujícími stíny vysokých domů, či hrobovým tichem, jež přerušovaly jen masivní kapky prudkého deště, které se rytmicky tříštily o všechny okolní střechy, parapety, zdi a okenní výplně. Anebo těch pár pištících krys, jež mi několikrát přeběhly pod nohama. Je mi poměrně líto té jedné, které jsem nechtěně přišlápla ocas.

Ten pištivý zvuk, který přitom vydala, se vcelku podobal Mandyině pisklavému hlasu. Poměrně úsměvné, kolik toho tyhle dvě stvoření mají společného.

Zahnula jsem do další uličky a s představou Mandyina zmalovaného obličeje vztekle nakopla kus cihly, co mi přišel do cesty. Bohužel mě to ale neuspokojilo tak, jak jsem čekala.

Mnohem radši bych stejný proces udělala s její skutečnou hlavou, i když silně pochybuju, že někdy budu mít to štěstí. Už jen z toho důvodu, že kdybych se podílela na byť jen sebebanálnější rvačce, Tracey by mi za to po svém návratu do města dala náležitou čočku, neboť krátce na to by se moje jméno, a tím pádem i jméno zbytku naší rodiny, jistě objevilo na písemné formě soudní žaloby v kolonce pro odpůrce.

Navíc Pendleovic rodina je známá firma, co se týče vyhrávání všech soudních procesů. Evidentně není moc velkou záhadou, jaké prostředky k tomu s oblibou používají. Takže k mé smůle nemůžu Mandy zkřivit ani jediný vyperoxidovaný vlásek, pokud tedy nechci čelit žalobě za fyzické napadení a úmyslné ublížení na zdraví.

Mezi svými úvahami a přemítáním o bellevillské injustici jsem přestala dávat pozor na cestu. S hlavou plnou myšlenek na skon mého života v tomhle městě jsem šla tam, kam mě nohy nesly, a ztratila tak veškeré pojetí o tom, ve které čtvrti se právě nacházím. Zkrátka...jsem v tomhle pouličním labyrintu kompletně zabloudila.

„Super," protočila jsem s povzdechem oči a rozhlédla se kolem sebe ve snaze najít nějaký ukazatel, jenž by mě vrátil zpět na - alespoň trochu - povědomou trasu.

Onen trýznivý pocit, jenž jsem se pokusila potlačit myšlenkami na Mandy, začal během několika vteřin značně nabírat na intenzitě. Čím více mě díky tomuto nepříjemnému pocitu tlačilo na prsou, tím více se mi svíral žaludek. Cosi v bezedných hlubinách mého podvědomí mě úpěnlivě pobízelo, abych bez sebemenšího rozmýšlení vzala nohy na ramena a okamžitě odsud zmizela.