Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚

Ve školním autobuse tomu bylo jako každé všední ráno. Za řidičem seděl školní fotbalový tým, jehož téma hovoru bylo zřejmé jako obvykle. Tuhle partu kluků zajímají jediné dvě věci, a to jestli vyhrají příští zápas nebo se kterou z atraktivních příslušnic ženského pohlaví by stálo za to strávit dnešní noc. O moc líp na tom nebyla ani skupinka roztleskávaček skládající se převážně ze studentek prvního ročníku Bellevillské střední, jež seděla hned za fotbalovými namakanci.

    Partička těch nejoblíbenějších holek na škole, takzvaná Primadony, pod vedením prvačky Brittany Smithové, řešila jejich nejčastější témata, a to kluky ze sportovních týmů, značkové oblečení, které nehtové studio v Bellevillu je nejvyhlášenější, jaké bikiny si vezmou na případnou hodinu plavání, kolik kalorií obsahuje zeleninový salát s jogurtovým dresingem ze zdejší školní jídelny, jaký šampón je nejvhodnější pro peroxidem vybělené vlasy a tak dále. Prostě samý blbosti.

    Třetí čtvrtinu sedadel ve školním autobuse zabírali šprti, respektive studenti, pro které jejich studijní průměr znamenal celý svět.

    Troufám si říct, že kdyby měl někdo z nich horší průměr, než je 1,2, asi by to zachránily jen antidepresiva. Možná si říkáte, že přeháním, ale v téhle obskurní škole by to opravdu nebylo nic neobvyklýho.

    A úplně vzadu zbývalo pět volných míst pro ty žáky, již nezapadají ani do jedné ze tří skupin, tedy jen pro mě. Dříve sice na téhle škole bylo podstatně více vyvrhelů - dá-li se tak moje role nazvat -, ovšem po pětiměsíční zkušební lhůtě, tedy po uplynutí prvního pololetí, si všichni, dosud nikam nepatřící vyděděnci sbalili školní brašny a změnili školu.

    A těch pár spolužáků, co jsem znala ještě ze základky, dokonce odjelo z Bellevillu. Šťastlivci. Kéž bych i já měla onu možnost, ovšem dokud nesfouknu osmnáct svíček na svém a vsadím se, že i vlastnoručně udělaném, narozeninovém dortu, z téhle prazvláštní školy a především města se nehnu ani na krok. To už moje úplatnická a oním naivním snem slepě posedlá sestra stihla zařídit hned na začátku roku.

    Autobus zastavil před hlavní branou a všichni se vyhrnuli ven v takovém pořadí, v jakém seděli.

    Na své místo, respektive do poslední lavice v řadě u okna, jsem dosedla těsně před zvoněním na první hodinu, kterou měla tu čest být - jako každé pondělí - literatura.

     I když tedy nepatřím k těm nejlepším a nejpečlivějším studentům, musím říct, že ten projekt o Shakespearovi, jenž jsme měli mít na dnešní hodinu a já ho pro jednou udělala včas, není zase úplně zlej...tedy na někoho, jako jsem já. Tentokrát by to mohlo vyjít aspoň na dvojku, jelikož i když z literatury sice ještě nepropadám, nějaká známka na přilepšenou by se mi přeci jen celkem hodila.

    Za necelou minutu do učebny vešla naše učitelka literatury a dějepisu, paní Murrová. S jejím příchodem se většina třídy relativně uklidnila a posadila se na místa, ovšem pár jedinců se stále věnovalo diskuzi.

    „Dobré pondělní ráno, žáci," pozdravila třídu hned po svém příchodu. „Dnes je 2. dubna, a to znamená jen jediné. Na dnešní hodinu již máte mít hotové projekty na téma William Shakespeare v jakékoliv formě," oznámila nám a nasadila si kulaté černé brýle. Myslím, že onu přezdívku Černá můra si vysloužila právě díky nim. „Hlásí se tedy někdo dobrovolně na jeho přednesení?" K nevelkému překvapení, nikomu se do dobrovolné přednášky nechtělo.

    „Dobře, vyberu tedy někoho sama." Začala procházet mezi lavicemi.

    „Garry, chlape, říkám ti, že tak jako Smithová mě v týhle škole ještě nikdo -"