Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟠𝟝

Poznámka pro příště: Pokud budu chtít k snídani teplé a především nějaké vydatnější jídlo a nestrávit přitom několik desítek minut v nekončící frontě, budu si muset zítra přivstat a přešlapovat tady už alespoň hodinu před otvíračkou.

    Když jsem se konečně dostala k výdejně jídla, a vyzvedla si tak své francouzské tousty se sýrem navíc, jídelní hodiny ukazovaly již tři čtvrtě na osm.

    Chystala jsem se se svojí snídaní vrátit zpátky do pokoje, ovšem ve východové pergole jsem se srazila s někým, díky komu jsem se rozhodla - nebo spíš byla nucena - své plány během vteřiny přehodnotit.

    „Violet!" vypískla nadšeně Lily a otřela si ze zápěstí šlehačku, která se jí při srážce se mnou dostala z palačinek na ruce.

    Tohle mi ještě scházelo.

    Tedy...ne, že bych nestála o její přítomnost, zvlášť když můj prvotní účel sem jet bylo její přání - nebo spíš podlehnutí citovému vydírání, ale teď vážně není vhodná chvíle na to, aby mě zase vyslýchala na její oblíbené téma. „Včera jsme se skoro ani neviděly," podotkla Lily, popadla mě za ruku a v podstatě mě odtáhla k nejbližšímu volnému stolu v kolosální jídelní hale. Měla jsem co dělat, aby všechny moje tousty zůstaly na talíři. „A byla by škoda nevyužít chvíle, kdy si můžeme popovídat."

    „Tak začni," pobídla jsem ji v naději, že ochotně spustí o Jacobovi, a vyplní tím tak časový prostor, jenž scházel do otevření areálu aquaparku.

    Zatímco já se vrhla na svoje francouzské tousty, Lily mi během následných deseti minut detailně vylíčila, jak včera s Jacobem strávila většinu dne v bazénu pod umělými vodopády, načež spolu večer vyzkoušeli masáž pro páry, na pokoji pak na vypůjčeném laptopu od Blair sledovali Den co den - hrozná blbost - a nakonec z pokojového balkonu se skleničkami propašovaného sektu s brusinkami pozorovali hvězdy.

    Popravdě nevím, jestli mám být ráda, že můj život se ani v nejmenším nepodobá kýčovitý romantický komedii, nebo Lily závidět, že ona - na rozdíl ode mě - nežije v psychologickým thrilleru.

    „Podívej!" ukázala prstem na hodiny v jídelně, když polkla poslední sousto palačinek s jahodovým džemem. „Už otvírají!" zajásala. „No, sice máme s Jacobem od deseti lekci vodního aerobiku, ale ještě předtím bychom spolu mohly zajít třeba do sauny, co říkáš?"

    Při představě spařeného pana Mayera v červené havajské košili mě přepadly určité obavy, ale i tak jsem nakonec souhlasila. Bude to příjemná změna, aspoň na ty dvě hodiny. Malá distance od Gilla mně evidentně neuškodí, i když při pohledu na Lilyin šibalský úšklebek asi jen stěží dokážu kompletně potlačit myšlenky a vzpomínky na včerejší noc.

    „Dobře, sejdeme se u šaten, jen si ještě zajdu pro osušku," oznámila mi a zvedla se ze židle.

    „Fajn, taky si zajdu pro ručník," souhlasila jsem a spolu s Lily se vydala k výtahu.

    Ona vystupovala ve druhém patře, já až ve čtvrtém.

    Když jsem vstoupila do pokoje, po Gillovi nikde nebylo ani stopy. S největší pravděpodobností se vydal doplnit zásoby Coca Coly. A opravdu by se mohl naučit zamykat, když už jsem mu tedy přenechala jediné klíče od svého pokoje. Sice tady toho k ukradení moc není, ale i tak.

    „Jsem s Lily - V," napsala jsem mu vzkaz na utržený kus onoho „poznámkového" a již napůl - ale za to opět zcela nečitelně - popsaného papíru a položila mu ho na batoh, který měl odložený u „svého" nočního stolku.

    Nalijme si čistého vína - ten vzkaz jsem mu tam nechala proto, aby mě neměl důvod hledat, a ne, aby měl přehled o tom, kde jsem. Nepotřebuju, aby věděl o každém mém kroku.

    Z batohu jsem vytáhla sněhově bílou osušku a vydala se do přízemí k dámským šatnám.

    Přišlo mi poněkud zarážející, že všichni ostatní - a to i včetně pana Mayera -, očividně měli ještě půlnoc i přes to, že aquapark nemá otevřeno nonstop, ovšem vzhledem ke svým aktuálním starostem jsem to radši pustila z hlavy.