Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟠

„Tam nemůžete, paní!" S těmito slovy zatarasil jeden z mužů zákona cestu mladé ženě, která se i přes veškeré výstrahy snažila dostat do areálu vyhraničeného tlustými policejními páskami. Její deštěm nasáklé, medové vlasy jí lemovaly bledý, strachem sužovaný obličej. Vypadala jako porcelánová panenka, jež se ale každou chvílí roztříští.

    „Pusťte mě tam, hned!" naléhala a vší silou se snažila dostat přes policisty, již jí odhodlaně blokovali cestu. „Pusťte mě tam! Slyšíte?!"

    „Už jsem vám alespoň desetkrát řekl, že teď tam nikdo z civilistů nemůže!" připomněl důrazně vyšší z oněch dvou policistů. „Až do odvolání je tohle místo uzavřeno z důvodu vyšetřování závažného trestného činu!"

    „Jossie! Pusťte mě za Jossie!" To jméno křičela pořád dokola. Tváře jí už začínaly rudnout od palčivých slz, jež se jí po nich nepřetržitě kutálely. „Pusťte mě za mojí dcerou!"

    Policisté nebrali prakticky žádný ohled na to, že se s největší pravděpodobností jedná právě o matku dívky jménem Jossie. „Už jsem vám přece řekl, že za tu pásku nikdo nesmí! Odejděte odsud, než vás nechám zadržet za maření vyšetřování!" Musel znatelně zvýšit hlas, aby tak přehlušil houkavý zvuk policejních sirén.

    Žena však zcela ignorovala jakékoliv výstrahy oněch dvou policistů a s hysterickým pláčem se ještě jednou pokusila prodrat skrz ně, a dostat se tak do areálu vyhrazeného policejní páskou. Tentokrát se jí to už konečně povedlo. Silně odstrčila oba dva muže v tmavě modrých uniformách, kteří se jí mermomocí pokoušeli zablokovat cestu, sehla se, aby tak mohla podlézt jeden z pruhů žluté pásky, a co nejrychleji se rozeběhla do vyhraněného areálu.

    „Zastavte ji někdo, zatraceně!" křičel na své kolegy jeden z policistů, zřejmě vedoucí celého zásahu. „Jestli je to vážně její matka, nesmí tu holku vidět v takovýmhle stavu!" Na přímý rozkaz za ní vyběhli právě ti dva muži, již jí měli za úkol zabránit ve vstupu na místo činu.

    Mezitím matka Jossie prohledávala areál místa činu, přičemž míjela desítky oken, ve kterých visely pestré výkresy nejrůznějších podob.

    Budova, jíž náležely ony, sytě barevnými výkresy vyplněná okna, byla školka. Jedna z těch nejprestižnějších ve městě, již navštěvovaly především děti těch největších prominentů. Kdo by si jen pomyslel, že zrovna tady dojde k tak závažnému trestnému činu, jako je vražda.

    Jossině matce se konečně podařilo dostat k tomu, co v nepřístupném areálu školky tak urputně hledala. Za východním křídlem velké budovy se dvě policistky skláněly nad bezvládným dětským tělem, kolem kterého byly rozestavěné bílé cedulky s policejními číslovkami.

    „Josephine Frances Goodmanová, 5 let, v září by nastupovala do školy," diktovala blonďatá policistka údaje malé Jossie a ta černovlasá si je pečlivě zapisovala. Obě dvě se musely znatelně přemáhat, aby při pohledu na mrtvé tělo zubožené Jossie udržely svůj dnešní oběd v žaludku. Opravdu to nebylo nic pro slabé povahy. „Tohle je fakt hnus," poznamenala jedna z policistek. „Co za monstrum dokázalo něco takovýho udělat teprve pětiletýmu dítěti?" S těmito slovy stiskla spoušť policejního fotoaparátu, a pořídila tak další detailní snímek zohyzděného těla malé Josephine. Musela se zhluboka nadechnout, aby ustála přímý pohled na onu, lehce poodhalenou lebeční kost, krví do tmavě ruda zbarvené vlasy, vyražené přední zuby a hlavně na ony do široka rozevřené, skelné tyrkysové oči, které i po smrti tkvěly na jednom z vysokých hustých keřů. Zřejmě to bylo to poslední, co Jossie spatřila předtím, než zemřela na intenzivní krvácení do mozku.