Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟟

Nejbližší supermarket nebyl nijak zvlášť daleko, neboť se nacházel na samém počátku sousedního bloku. I když nebyl to jeden z těch s nadprůměrně rozmanitým sortimentem zboží, takže já osobně bych to spíš nazvala jakousi lepší večerkou.

    Ostrá bílá světla stropních zářivek mě prudce praštila do očí hned, co se přede mnou rozsunuly na stranu dvojité prosklené dveře s nejrůznějšími reklamními poutači, a já tak vešla dovnitř.

    Kupodivu tam nebylo moc lidí. Sebrala jsem ze stojanu nákupní košík a prošla automaticky se otevírajícím turniketem.

    Nejprve jsem se vydala k regálům s instantními čínskými nudlemi, ovšem k mému následnému zjištění a evidentní neradosti byly všechny kompletně vybrakované. Očividně nejsem jediná, kdo neumí vařit. Nebo spíš komu nezbývá nic jiného, než přežívat na předvařených hotovkách.

    Se smířlivým povzdechem jsem zamířila k chladničkám. Jejich výběr taky nebyl úplně nejpestřejší, ale jejich průhledné přihrádky byly viditelně plnější, než poličky oněch regálů s polotovary.

    Vegetariánským pizzám, rybímu filé či bezmasým veganským karbanátkům jsem nikdy nepřišla na chuť, a tak jsem popadla první krabici mražených vepřových pirohů, jež mi přišla pod ruku, spolu s posledním rodinným balením sýrových corn-dogů ji vložila do nákupního košíku a vydala se pro další položku na mém nepsaném seznamu.

    Hroznová soda kupodivu patřila k té menšině produktů, jež nebyly kompletně vyprodány. Tahat se přes půlku východního okrsku s dvoulitrovými lahvemi se mi ale moc nechtělo, a tak mi nezbylo nic jiného, než vzít jen tři čtvrtlitrové plechovky.

    Cestou k pokladně jsem do košíku přihodila ještě pár balení máslových, nugátových a čokoládových sušenek, načež jsem se zařadila do úzké fronty u pokladního pásu. Když na mě posléze začala přicházet řada, vyndala jsem celý svůj nákup na pás. Pokladní již vracela drobné nazpátek postarší ženě přede mnou, když vtom jsem si vzpomněla na poslední položku na mém nepsaném seznamu.

    Naštěstí již za mnou nikdo nestál, tudíž mi prakticky nic nebránilo v tom, abych si na poslední chvíli zašla pro balení kofeinových žvýkaček. Ovšem hned, co jsem se otočila směrem k příslušnému regálu kousek od pokladny, jsem znovu ztuhla v trýznivém šoku a můj žaludek se opětovně ocitl v psychickém svěráku.

    Zmrazená v pohybu jsem se zatajeným dechem hleděla na vysokou mužskou osobu v sytě fialové mikině, jež stála u chladniček s mléčnými výrobky. Teď už byla šance, že se jedná jen o halucinaci, prakticky nulová. Tohle se mi rozhodně nezdálo.

    Žaludek mi nepříjemně svírala čím dál intenzivnější křeč a konečky mých prstů se začaly viditelně třást, zatímco jsem dál nehybně upírala pohled na osobu ve fialové kápi.

    Onen šok však rázem pominul, když si onen muž sňal z hlavy kapuci onoho nachového oděvu, a mně se tak naskytl pohled na jeho snědou pleť a přírodní kudrliny tmavě hnědých vlasů. Mladý afroameričan vyndal z jedné z vysokých chladniček několik kartonů polotučného mléka a vložil je do svého nákupního košíku, načež zmizel za rohem sousedního regálu.

    „Slečno?" oslovila mě nejistě postarší žena za pokladnou, a probrala mě tak z onoho trýznivého šoku, který se po zjištění, že se díky bohu nejednalo ztělesnění mé noční můry, proměnil v jakýsi trans úlevy. Udiveně jsem zamrkala do již vylidněného prostoru supermarketu a pomalu se k ní otočila.

    „Jste v pořádku?" zeptala se mě opatrně, přičemž mi neuniklo, že svůj starostlivý pohled znepokojeně upírá na moji levou tvář.

    Sakra...