Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞

V autobuse tomu nebylo o moc jinak než obvykle, ovšem tedy až na jednu věc. Primadony jako každý den diskutovaly o jejich blonďatých tématech, ale tentokrát se jedno z nich vyšplhalo úplně na špičku.

    „Tak co, Brittany, jak seš teď na tom s Fredem?" zeptala se kapitánky roztleskávaček její nejlepší kamarádka Mandy a matně růžovým leskem si obtáhla své, kolagenem vylepšené rty.

    „O tom idiotovi mi ani nemluv," odsekla nasupeně Brittany a krátce něco naťukala do mobilu, „ale za to ponižující fiasco během literatury se mu samozřejmě pomstím, Mandy. Náš Freddie bude vzteky tak rudej jako ta nejnovější sada rtěnek od Girls Go Perfect."

    Doopravdy by mě zajímalo, jestli protentokrát Brittany bude v oné pomstě nějak originální, nebo jestli jen postříká Fredovi jeho fotbalový dres lakem na vlasy tak, jako to udělala na konci svého posledního rádoby „románku" s Alexem Bloomem, významným členem místního basketbalového týmu. Tahle jejich milostná eskapáda údajně skončila jen proto, že ji Bloom po jedné z jejich společně strávených nocí nepozdravil na následujícím školním shromáždění.

    Dost na hlavu, co? A právě takovouhle růžovou a mozek postrádající kreaturu ze mě chce mít moje sestra. Tak si říkám, kdy se tenhle, mně dosud známý svět kompletně zbláznil. I když to by byla řečnická otázka.

    Autobus zabrzdil těsně u chodníku a jeho lidský obsah se hned vyvalil ven v obvyklém pořadí; fotbaloví namakanci, růžový roztleskávačky, šprti a nakonec moje maličkost.

    Už v okamžiku, co jsem vešla do třídy, bylo evidentní, že se ten včerejší incident stihl rozšířit po celé škole takřka rychlostí blesku. Brittany a její tým seděly na zadních lavicích, přičemž se z ní její soukmenovkyně pokoušely vymámit detaily ohledně její velkolepé pomsty.

    Brittany však ohledně svého grandiózního záměru odmítala cokoliv prozradit. „Nic vám neřeknu," nenechala se zviklat, „aby můj plán vyšel, všechno musí zůstat v dokonalým utajení."

    „Britty, prosím, řekni, že ho neplánuješ zabít?" zeptala se jí s falešnými bázněmi v hlase Mandy.

    „Co? Zabít? A riskovat tak, že si zlomím nehet? Probůh, Mandy, jistěže ne, plánuju totiž něco daleko horšího," odvětila se spikleneckou grimasou na tváři a potměšile povytáhla perfektně namalované obočí. „Ale abych aspoň dočasně ukojila vaši zvědavost, sestry, řekněme, že plánuju dát našemu Freddiemu ochutnat jeho vlastní medicíny veřejného ponížení. Jen si nejdřív potřebuju svoje budoucí tvrzení, které zjevně ani nebude žádná lež, věrohodně podložit, což je to, na čem od včerejška pracuju," objasnila svým soukmenovkyním Brittany.

    Krátce na to zazvonilo na první hodinu, tudíž se náš diskuzní kroužek vynuceně rozpustil. Do třídy vešla paní Murrová a hned, co spatřila, že Fredova lavice je prázdná, na tváři se jí vykouzlil potěšený úsměv.

    „Dobré ráno, žáci," pozdravila vřele třídu, položila si věci na učitelskou katedru a postavila se před tabuli. „Jak jistě víte, dnes nás má čekat písemné opakování z minulé látky." Celá třída strnula a barva kůže mých spolužáků připomínala sádru. Všichni na to zjevně zapomněli, stejně jako já. „Ovšem mám dnes dobrou náladu, a tak jsem se rozhodla vám daný test posunout až na příští hodinu," oznámila k nepopsatelné radosti všech přítomných.

    Všichni si okamžitě oddychli. Mně též spadl kámen ze srdce, jelikož další čtyřka z dějepisu by mi opravdu neprospěla.

    Místo písemky nám tedy paní Murrová pustila dokument o bohaté historii Bellevillu, jenž jsem sice vůbec nesledovala, ovšem zbytku třídy jeho zhlédnutí naštěstí zabralo celou vyučovací hodinu.

    Konečně se ozval zvonek oznamující první přestávku. Po dějepisu - jako každé úterý - následovala fyzika, takže jsme se museli přemístit do její speciálně vybavené učebny. Ještě, než jsem vkročila do davu studentů na školních chodbách, jsem si z batohu vyndala tekutou část své svačiny a dlouze se napila.

    Měla jsem za to, že dnešek by mohl proběhnout bez nějakého, sice relativně zábavného, i když nijak zvlášť záživného zvratu, ovšem dnešní den zjevně neměl v plánu probíhat bez sebemenší komplikace.

    „Hej! To nemůžeš civět na cestu?!" vyštěkla jsem naštvaně a prudce zvedla hlavu, abych viděla, kdo do mě vrazil tak silně, že celý zbylý obsah láhve s džusem skončil rozlitý na mé bílé mikině. Už teď silně pochybuju, že to z tý bavlny vůbec někdy pustí.

    Místo omluvy se mi však od dotyčného dostalo jen posměvačného, ďábelského úsměvu.

    Ne, že bych osobně znala každýho, co se uvolil či, stejně jako já, byl donucenej chodit do tohohle obskurního vzdělávacího institutu, ovšem i tak jsem měla určité podvědomí o tom, pro koho překročení prahu téhle školy ještě nepředstavuje zarytou denní rutinu, a tenhle kluk s uhelnatě černými vlasy, jež měl stažené v krátkém culíku, pronikavýma, olivínově zelenýma očima a již zmíněným, ďábelským úsměvem byl dle všeho jedním z nich.

    On se ale místo omluvy usmál ještě víc, změřil si mě zkoumavým pohledem a s pobaveným klidem řekl: „Klídek, prcku." A namířil si to i s tím svým arogantním úšklebkem pryč. Stála jsem tam jako opařená ještě dobrých třicet vteřin.

    Jak...že...mě...to...nazval? P-prcku? PRCKU?! Já mu ještě ukážu, kdo je tady prcek! To, že jsem o hlavu menší než on, ještě neznamená, že jsem zatraceně nějakej prcek!

    Díky tomuhle zmetkovi mám kompletně zkaženej celej zbytek dne. Nelze ani slovy popsat, jak mě ta jeho pitomá a iritující poznámka (nebo spíš přezdívka?) vytočila.

    I když teď skutečně nemám čas se zaobírat s nějakým namyšleným imbecilem. Zvoní za minutu, učebna fyziky je až ve třetím patře a my tady nemáme výtah.

    Ve snaze své dotčené maličkosti dopřát aspoň minimální satisfakci jsem směrem ke dveřím, ve kterých ten pošuk před chvílí zmizel, ukázala vztyčený prostředníček, načež jsem se otočila na podpatku a urychleně se již vylidněnou chodbou vydala do učebny fyziky.

    Do příslušné třídy jsem to stihla jen tak tak. Ovšem tím mé problémy ani zdaleka neskončily. Do třídy následně vstoupil pan Mayer, náš fyzikář a chemikář, a s ním bohužel přišel i můj další problém, a to rovnou na stříbrném podnose.

    „Tak žáci, jistě vám je známo, že zítra je poslední možný termín na odevzdání onoho závěrečného projektu na jakékoliv fyzikální téma," začal hodinu, načež se usadil na židli za učitelskou katedru.

    A sakra...

    Když se podívám na svoje aktuální známky z fyziky, tak další pětka by byla jednosměrnou jízdenkou k opakování ročníku. Jinými a pochopitelnějšími slovy, pokud do konce roku dostanu jedinou kouli, propadnu, což by mojí přihlášce na další školu rozhodně neprospělo. A reparát je tabu ve všech možných směrech.   

    Dobře, fajn...takže, mám na to necelých dvacet čtyři hodin, Tracey není doma a dneska už se její návrat dle všeho konat nebude, takže si můžu ponocovat, jak dlouho bude potřeba.

    Dneska je to jeden problém za druhým, pochybuju, že se může stát ještě něco horšího.