Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘

Prudký dopad na leštěnou tělocviční podlahu byl neskutečně tvrdý a taky se neobešel bez zranění. Na pravém spánku se mi neustále ozývala pulzující bolest. Dezorientovaně jsem se posadila a chytila se za zraněné místo. Viděla jsem rozmazaně, ovšem navzdory tomu jsem se pokusila sebrat a postavit se. Nohy mi však okamžitě vypověděly službu.

„Co tady krucinál děláš?!" zaburácel na mě naštvaný - a taky děsivě pronikavý - hlas jediné živé osoby, jež se tady se mnou nacházela, naneštěstí.

Očividně na mně poznal, že mu hned tak neuteču, a proto se ke mně vydal tak pomalým krokem.

V panickém děsu a zoufalství jsem sebrala všechnu zbývající sílu a pokusila se ještě jednou postavit na nohy, ale nepovedlo se. Hlava se mi naposledy zatočila a já znovu upadla do bezvědomí.

V onen moment jsem si myslela, že je to naposledy, co jsem zavřela oči, ale kupodivu jsem je po delší chvíli znovu otevřela. Stále jsem nedokázala dobře zaostřit, ale už jsem viděla o hodně lépe. S pulzující bolestí v prakticky celém těle - především tedy v hlavě a v zádech - jsem se s mírným syknutím zvedla do sedu.

Zmateně jsem očima pomalu oskenovala prostor kolem sebe. Chtěla jsem se už konečně postavit, ovšem něco mi v tom bránilo - želízka, jimiž byla moje levá ruka pevně připoutána k tyčové části tribuny.

„Princezna je konečně vzhůru - že sis teda dala na čas, ale když seš zase při sobě, mohla bys mně odpovědět na dvě, v podstatě i celkem jednoduchý otázky," zavrčel nevraživě skrz zaťaté zuby, „který zněj: Kdo seš a co tady krucinál děláš?"

„Nemusím ti na nic odpovídat, ty zatracenej hajzle!" zasyčela jsem se znatelným vztekem a znechucením v hlase. Už jen z pohledu na něj se mi neskutečně zvedal žaludek, a to překvapivě ještě víc, než z Brittanina bezvládného těla, jež nehybně leželo v kaluži kovově rudé krve, ve které se odráželo bledé světlo již téměř celistvého měsíce.

Gillie položil na zem již čistý nůž, jehož čepel si několikrát utřel do své fialové mikiny, a několika kroky přešel ke mně. Sedl si do dřepu, přičemž se lokty opřel o kolena, a s viditelnou zamyšleností ve svých, jedovatě zelených očích mě začal zaujatě pozorovat. Z jeho zkoumavého pohledu mi běhal mráz po zádech.

„Co na mě tak civíš?!" zaječela jsem tázavě, přičemž byl v mém hlase znát značný osten nevraživosti. Ten jeho pohled mě znepokojoval čím dál tím víc. Po několika desítkách vteřin konečně promluvil: „Ty seš ten prcek z rána, že jo?" Jeho bledé rty se zkřivily do vítězoslavného a taky o dost děsivějšího úsměvu.

Sklopila jsem hlavu, přičemž mi do obličeje spadlo několik pramenů rozcuchaných vlasů, jež se mi uvolnily z povislého copu. „Neříkej...mi...prcku," procedila jsem pomalu skrz křečovitě zaťaté zuby.

„Co žes to říkala?" dělal, že mě dostatečně neslyšel.

„Říkala jsem, abys mi neříkal prcku!" zavřískala jsem zlostně prakticky na celou tělocvičnu.

„A jak ti mám teda říkat?" tázavě naklonil hlavu na stranu a změřil si mě pohledem od hlavy až k patě. „I když vzhledem k tvojí vejšce je tohle oslovení víc jak adekvátní," posmíval se mi jízlivě.

Nepopsatelný hněv, jenž mně proudil v žilách, mi zahřál krev až na zlomový bod varu. „Jmenuju se Violet! Violet Williamsová!" vmetla jsem mu přímo do obličeje a vztekle se po něm natáhla. Pouta mě však okamžitě stáhla zpátky, a já se tak zády praštila o hranu nejspodnější tribunové lavičky. On se ovšem mému nevydařenému pokusu o jeho „napadení" jen přezíravě zasmál.