Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟚

„Cože?!" vyhrkla jsem příkře a zřetelně sebou trhla. V první vteřině jsem odmítala věřit, že jsem slyšela správně. Na mysl mi okamžitě přišly ty nejhorší možné scénáře, co bude její náplní, a já tak měla během jediné sekundy jasno, jaké k tomu zaujmu stanovisko. „Na to zapomeň! Žádnej další ujetej pakt s tebou neuzavřu!"

Gilla však mé razantní odmítnutí nikterak nepřekvapilo ani nerozhodilo. Z nějakého znepokojivého důvodu se tvářil pořád stejně sebejistě a potměšile, jako před pár okamžiky. „Nebylo by rozumnější si nejdřív vyslechnout, co bude jejím předmětem, než ji tak rázně odmítneš?" zeptal se řečnicky a jeho bledé rty se rozepjaly do vítězného úšklebku. „Bejt na tvým místě bych se skutečně neukvapoval, moje milá. Mohla bys toho pak litovat vzhledem k tomu, že je tady vskutku veliká šance, že se ti ona náplň naší druhý dohody bude zamlouvat podstatně víc, než tý prvotní."

Ne, že bych vůči němu měla skutečnou důvěru, ale říkal to opravdu přesvědčivě. A moje hlodavá zvědavost k tomu také jistým dílem přispěla. „Co po mně teda chceš?" zeptala jsem se skepticky.

„Vzpomínáš si, jak ti Mayer tenkrát v tý počítačový učebně řekl, že dvojice s nejvyšším počtem bodů bude moct vybrat odměnu pro sebe a zbylý skupiny?"

„Sice poměrně matně, ale...jo, vzpomínám," potvrdila jsem, výrazně zmatená z toho, kam touhle otázkou míří.

„Fajn. Tak v tom případě mi odpověz na prozatímně poslední otázku," vyzval mě. „Opravdu po onom bonusovým zápočtu, kreditu, bodech - zkrátka si tomu říkej, jak chceš -, tak moc toužíš?"

Nad odpovědí na tuhle otázku jsem nemusela přemýšlet ani jednu jedinou vteřinu. „Pochopitelně," potvrdila jsem vážně.

Samozřejmě, že po nich tak moc toužím. Díky nim bych měla aspoň nějakou naději, že po svém opuštění Bellevillu budu mít šanci dostudovat, jelikož při mých aktuálních známkách, vysvědčení a celkovému hodnocení coby studentky by se o mně pralo skutečně jen málo škol na Západním pobřeží. A já bych tak byla nucena jít čerstvě po dosažení dospělosti do práce, respektive tedy za první volný bar, neboť nikde jinde bych se s největší pravděpodobností pracovně neuchytila.

„Dobře," pronesl svolně Gill. „Takže moje druhá nabídka spočívá v tom, že pokud necháš výběr oný odměny od Mayera pouze na mně, mile rád ti pomůžu se dostat až do tý kýžený top desítky - a věř, že to dokážu, a získat tak onu vytouženou prémii," sdělil mi náplň jeho druhé nabídky. „Tak co, Williamsová," povytáhl vybídavě obočí, „bereš?"

„Proč za to chceš zrovna takovou, pro tebe zcela jistě naprosto zbytečnou banalitu, jako je selekce odměny od Mayera?" zeptala jsem se a s tázavě povytaženým obočím si založila ruce na prsou. „Na rovinu ti říkám, že na žádný jatka nepojedem."

„Fakt vtipný," pobaveně si odfrkl. „A co se tý tvý otázky týče, tak mi věř, že moc dobře vím, co dělám," ujistil mě.

V duchu jsem se nevěřícně uchechtla. To si jenom myslíš, Fialko.

Gill zjevně neví, v jakém rozmezí se odměny od pana Mayera pohybují. Dle všeho nemá nejmenší tušení, že o již zmíněných jatkách, hororovém lunaparku či nějaké jiné zábavě, jež by dostatečně uspokojila jeho zvrácené pohárky, si může nechat leda tak zdát, což se vsadím, že on udělá tak i tak.

Ovšem na druhou stranu nelze popřít fakt, že by pro něj bylo značným zklamáním, kdyby místo vstupenky do hororového lunaparku v rukou sevřel slevový kupon do McDonaldu, či snad volný tiket do bellevillského vědeckého muzea. A to si přece nemůžu nechat ujít. Krom toho, v tu chvíli už budu mít svoje bonusové body dávno v kapse, takže jedině já ve finále téhle dohody slíznu kýženou smetanu.

Opravdu si říkám, kdy a jak se z první osoby, jež mě dokázala poprvé v životě skutečně zahnat do kouta, stalo takové ztělesnění prostomyslnosti. Kdyby to nebyl zrovna on, bylo by mi ho kvůli té žalostné hlouposti a pošetilosti skoro až líto.

Popravdě mi přijde až neuvěřitelné, jak viditelně a hlavně snadno překonávám psychopata v jeho vlastní hře. Očividně jsem ještě lepší hráčka a herečka, než jsem si myslela.

„Fajn, beru," přistoupila jsem s vítězným úsměvem na jeho nabídku a natáhla k němu ruku. Gilla mé náhlé přehodnocení a následné obrácení celé situace znatelně překvapilo, ovšem ani vteřinu se nezdráhal moji ruku přijmout.

„Vidím, že - i přes onu vitalitu a cholerický temperament - jste velice chytrá osoba, slečno Williamsová," poznamenal Gill.

„A ty zase naprostej idiot," pomyslela jsem si a v duchu se pohrdavě ušklíbla.

„Už se nemůžu dočkat, s jakým zajímavým honorářem Mayer přijde," prohodil Gill, když neverbální zpečetění naší druhé dohody konečně ustalo, a znovu si založil ruce za hlavou. „Něco mi říká, že to bude ještě mnohonásobně větší zábava než tahle olympiáda."

Nejspíš by mě nemělo tolik udivovat, že zrovna on dle svých vlastních slov slyší hlasy, které mu ale podsouvají naprostý absurdity. Koneckonců, existují případy vrahů, již vraždili na popud nějakého hlasu, který k nim promlouval přímo uvnitř jejich hlavy. Což ale v nejvyšším procentu případů bývá jeden ze základních příznaků schizofrenie, a to evidentně není ani Gillův, a svým způsobem ani můj případ.

Mírně jsem si poposedla, přičemž mě do pravého třísla nepříjemně bodl roh čehosi hranatého. Vzápětí mi došlo, že je to ta semišová krabička s ametystovým talismanem. Zalovila jsem v kapse a purpurové pouzdro s ním pevně sevřela v dlani.

„Myslím, že tohle patří tobě," pronesla jsem jistě a natáhla ke Gillovi pravou ruku s onou prstýnkovou krabičkou v dlani, „a taky, že už si to můžeš vzít zpátky."

Gill se však namísto vzatí si zpět svého amuletu pro štěstí jen lehce uchechtl. „Nech si ho," vybídl mě a jeho pozornost se v tu chvíli ubrala k velkým, skleněným nástěnným hodinám nade dveřmi od učebny 2-E, jež ukazovaly za tři minuty tři čtvrtě na deset. „Tak se zdá, že náš čas opět vypršel," konstatoval se smířlivým povzdechem Gill a zvedl se z pohovky.

„Počkej!" vyhrkla jsem dřív, než stačil udělat první krok k odchodu. Gill se překvapeně zastavil a otočil se zpátky ke mně.

    „Copak?"

„Proč...ho nechceš zpátky?" zeptala jsem se zmateně.

„Protože u mě už dle všeho svoje splnil, pochopitelně," objasnil mi, načež se ještě jednou otočil k východu z provizorní čekárny a vykročil k odchodu. „Zatím se měj, prcku," vyzval mě a zvedl levou ruku v rozlučném gestu, zatímco já zůstala zaskočeně sedět na kožené sedačce. Probraly mě až spěšné kroky a zrychlený dech snědého mladíka v zeleném společenském obleku, který se udýchaně přihnal do čekárny a zamířil rovnou do učebny 2-E.