Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟝

Pozemek Drewova gymnázia rozlohou prakticky odpovídal polovině Central Parku, ovšem i přesto jsem během necelých dvou hodin stihla projít každý jeho metr čtvereční.

Na rozhlehlém trávníku kousek od kiosku překvapivě stálo několik stanů, přičemž některé z nich se nyní nacházely ve fázi sestavování. Jiné naopak byly již kompletně dokončeny, přičemž jeden z nich spíš připomínal svatební pavilon, než místo na jednorázové přenocování. Ovšem i když působil dosti útulně, byla jsem ráda, že dnes budeme spát v hotelu. Spaní pod širým nebem jsem zažila jednou, a neměla jsem na to zrovna ty nejlepší vzpomínky. Na tvrdou kovovou lavičku na bellevillském autobusovém nádraží, kde jsem strávila noc krátce po tom, co jsem se dozvěděla přesný obsah tátovy závěti.

Školní zahrada byla z velké části pokryta nejrůznějšími druhy listnatých stromů, jejichž husté koruny vrhaly na spleti písečných cest, vůči kterým bych si ovšem dovolila podotknout jejich nepraktičnost, jelikož jsem z bot už třikrát musela vyklepávat onen klastický sediment, uklidňující a především před nemalým úpalem chránící stín.

Vytáhla jsem z kapsy onen sáček s brusinkami v čokoládě a jednu z nich si vložila do pusy. Ty s bílou polevou byly o něco chutnější, než ty v tmavé, ovšem mým favoritem stále byla mléčná čokoláda, kterou ale k mému značnému zklamání již v onom kiosku bohužel neměli. Na druhou stranu se ale musí nechat, že se mi za ni naskytla značně chutná náhrada v podobě onoho kakaového moučníku.

„Potenciálně by to ale nemusela být jediná líbivá kompenzace, že?" poznamenalo mé podvědomí, nebo alespoň identický hlas v mé hlavě, jenž mu zjevně náležel.

„Potenciálně je poměrně slabý slovo, nemyslíš?" odvětila jsem jistě v duchu a strčila si do pusy další brusinku v bílé čokoládě. „Ústní zkoušku už mám za sebou, takže v tuhle chvíli mně zbejvá už jen nějak zásadně nevypadnout z role, což si myslím, že se mi - až tedy na pár výjimek - doteď dařilo vcelku obstojně, a není důvod, aby tomu po dobu zbývajícího času mělo bejt jinak."

„Jistěže ne." V hlase mého podvědomí - nebo alespoň v určité části mě a hlasu s ní spojeným - byla znát nemalá stopa skepticismu a ironie. 

    „Ty, ať už seš teda cokoliv, o tom snad pochybuješ?"

„Za 1. Vzhledem k tvým znalostem základní psychologie bych čekala, že ti bude už od samého začátku jasný, že tohle, psychicky namáhající dušení emocí spjatých s oním nedobrovolným zamlčováním Gillova malého tajemství a vědomí imposibility si o tom s někým promluvit se dříve, či později neobejde bez neobvyklých konsekvencí, jako je, například, samomluva. A za 2. Netvrdím, že o tom vyloženě pochybuju, pouze se mi na tom pár věcí relativně nezdá."

Moje podvědomí - nebo ať už je tahle část mě cokoli - mělo překvapivě pravdu, skutečně jsem mohla s takovýmto následkem počítat. Jsem si jistá, že v případě někoho jiného by to skončilo poněkud závažnějším jevem, než je tichá samomluva. Koneckonců...Gill rozhodně nebyl první, lidský zmetek, jehož jednání by dokázalo dovést nejednoho člověka až k sebevraždě.

„A co přesně se ti nezdá?" zeptala jsem se udiveně. Vážně si nejsem vědoma ničeho extra zásadního, co by se mé přetvářce dalo vytýkat, a to dokonce ani po morální stránce. Lidštější jednání či přístup si něco, jako je on, stejně nezaslouží.

„Nelze popřít, že na laika je to vymyšlený relativně dobře, ovšem...mám neblahý tušení, že Gilla až nebezpečně podceňuješ. Koneckonců...Nick Curran Catherine Tramellovou svým způsobem taky značně podcenil, a vzpomeň si, jak nakonec dopadl."