Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟝𝟚

    „A jsme tady," zvolal hlasitě pan Mayer, když jsme se opětovně ocitli před hlavní branou Drewova gymnázia.

    U vchodu do budovy musela každá dvojice uvést svoje celé jméno a podle toho posléze dostala malou zalaminovanou kartičku s identifikačním číslem, jež měla sloužit i jako naše jmenovka. Teprve až potom nám byl umožněn vstup do přízemní haly Drewovy školy.

    Pan Mayer nám posléze každému rozdal po šesti dolarech s tím, že si před začátkem finále máme jít obstarat něco malého k snídani, načež dodal, že to od něj máme brát jako dárek za dosavadní snahu, což mě viditelně udivilo. Výplatní mzda kantorů na naší škole není příliš rozmanitá, samozřejmě tedy s výjimkou slečny Cadwellové coby ředitelky, takže mě znatelně překvapilo, že pan Mayer v podstatě plýtvá penězi dřív, než bude mít stoprocentní jistotu, že se mu vrátí i s kýženými úroky v podobě oněch celoročních prémií.

    Zřejmě ale myslel s pomocí jídelních automatů, neboť bufet u jednoho z výtahů byl opět naplněn téměř k prasknutí. A onen kiosek na školní zahradě dle otevírací doby ještě ani nebyl v provozu.

    „Ještě jednou a tentokrát již nejspíš naposledy vám přeji do letošního finále hodně štěstí. Pamatujte, pro naši školu začíná poslední kolo přesně za půl hodiny. Zezadu na cedulkách, jež jste dostali u vchodu, má každý z vás napsáno, do jaké třídy máte následně jít. Rád bych vám ještě připomněl, že prezentace vašich výtvorů se koná ve 12:15 v přírodopisné učebně G-1. Po jejím ukončení se všichni znovu sejdeme tady u schodů. A kdyby někdo z vás něco potřeboval, víte, kde mne hledat." S těmito slovy a optimistickým úsměvem na matných, úzkých rtech opětovně zamířil do zdejší učitelské kantýny.

    Lily a Jacob se rozhodli, že využijí zbylý čas k návštěvě místní kolosální knihovny, Chris a Thomas bez delšího přemýšlení zamířili do školní herny a Blair s Amber se vydaly k nedalekému veganskému automatu utratit peníze na snídani od pana Mayera.

    Ostré bílé světlo kruhových stropních zářivek mě nepříjemně bodalo do očí, zatímco jsem zůstala stát jako přibitá k bílé dlaždicové podlaze a pohledem tkvěla na jednotlivých článcích širokého mramorového schodiště. Onen pronikavý pohled olivínově zelených očí, jenž jsem cítila prakticky na celé zadní straně své maličkosti, mně nedovolil udělat jediný krok. Mělo to však výhodu, aspoň jsem s ním nemusela navázat oční kontakt. To, čemu jsem se od okamžiku Gillova znepokojivého ujištění o uvědomění si podstaty mé odpovědi snažila mermomocí vyhýbat.

    Křečovitý stah v mém žaludku postupně sílil, když k mým uším dolehly rychle přibližující se kroky punkových bot následované znepokojivým, potměšilým uchechtnutím.

    „No, a my půjdeme kam, zlato?" zeptal se se smíchem Gill a s hlasitým plesknutím mi položil ruce na značně obnažená ramena tak prudce, až jsem sebou trhla. Cítila jsem, jak mi světlá pokožka pod jeho dlaněmi výrazně rudne. Gill se naklonil k mojí pravé tváři, načež mě na lícní kosti krátce zašimraly prameny jeho černých vlasů. „Hádám, že vylidněná šatna v zapadlým křídle to zřejmě nebude," usoudil s kousavým úšklebkem na rtech, když jsem beze slova a s dotčeným výrazem v napjatém obličeji pohotově odvrátila pohled na opačnou stranu, načež kupodivu přestal spočívat dlaněmi na mých odhalených ramenou, prosmýkl se kolem mé maličkosti a usadil se na začátku širokého mramorového schodiště.

     „To se mnou jako nehodláš mluvit až do konce svejch dnů?" zeptal se uštěpačně a dle jeho vysokého stínu jsem poznala, že mírně naklonil hlavu na stranu. Měla jsem za to, že si moje přetrvávající mlčení přebere jako pozitivní odpověď, což se zřejmě taky stalo.