Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟙𝟘𝟚

S neskutečnou bolestí hlavy jsem pomalu otevřela víčka a svůj, výrazně rozostřený pohled zaměřila na uhelnatě černé stropní kazety s vlnovým vzorem. V pravém obočí a obou retních koutcích mi náhle nepříjemně zaškubalo a já na špičce jazyka vzápětí ucítila hořkosladkou chuť krve, ze které se mi zvedl žaludek.

Pořád jsem díky všem těm úderům do hlavy byla poněkud otupělá, ovšem mé vidění se s každou další vteřinou po probuzení značně zlepšovalo. Onen systém vystouplých vlnek, jež zdobily tmavé stropní kazety, jsem dokázala vnímat už o něco lépe. V místě, kde jedna z nich končila, na ní společně s novou kazetou navazovala další. Takhle to bylo v případě všech, které se zatím vešly do mého zorného pole.

S tupou bolestí v zádech a na žebrech jsem se pokusila posadit, během čehož se mi tenká černá přikrývka svezla z prsou téměř až do pasu.

T-tak moment...

Prakticky jsem vylítla do sedu a šokovaně se rozhlédla kolem sebe. Ona kouřově šedě, ne-li až černě vymalovaná místnost ani zdaleka nebyla můj podkrovní pokoj či jiný prostor, jenž by se nacházel v našem domě.

Hlavou se mi vířil nespočet otázek, přičemž jedna z nich byla, co se stalo s veškerým mým oblečením, neboť ono nepadnoucí černé tričko s logem Skillet, jež jsem jako jediné měla v tu chvíli na sobě, rozhodně nebylo součástí outfitu, ve kterém jsem se vydala do bellevillských ulic.

Při zjištění, že spodní prádlo bylo naštěstí jediný kus oblečení, jenž jakýmsi záhadným způsobem nezmizel, mi spadl ze srdce nemalý kámen.

Zcela zmatená jsem se ještě jednou rozhlédla po oné, černě vymalované místnosti. Podle stejnobarevného povlečení, alespoň tuctu dekoračních polštářů, na kterých jsem měla tu čest spát, a dvojlůžkové postele jsem usoudila, že se jedná o ložnici, ve které se kromě černého zařízení nacházelo obdélníkové zrcadlo, dřevěná komoda, tři šatní skříně a psací stůl, na kterém se povalovalo prakticky všechno možné. Od pootevřeného notebooku a multifunkční šedé tiskárny přes kupu papírů a nespočet - očividně různě starých - vydání bellevillských novin až po poloprázdné obaly z rychlého občerstvení.

Nechápavě jsem se rozhlížela po pokoji a snažila se přijít na to, kde to vůbec jsem. Ovšem stále lepší, že jsem se probudila polonahá v cizím pokoji v neznámé lokalitě, než kdybych přišla k životu na pitevním stole.

„Hádám, že není zrovna nejlepší nápad se tě ptát, jak ses vyspala, co?" povzdechl si za mnou dobře známý hlas. Zaskočeně jsem sebou trhla a prudce se otočila příslušným směrem.

„Gille!" vyhrkla jsem šokovaně. „Co...ty tady -"

„Co asi tak můžu dělat ve svým bytě?" přerušil mě pobaveně Gill a krátce zakroutil hlavou, načež se loktem opřel o černou zeď v místě, kde by správně měly být dveřní futra. Tak proto jsem neslyšela žádné zavrzání pantů či cvaknutí kliky, jež by oznamovalo jeho, zcela nečekaný příchod.

„T-tvým bytě?" zopakovala jsem nechápavě a znovu se udiveně rozhlédla po celém pokoji. Vzhledem k tomu, že černá je po fialové očividně Gillova druhá nejoblíbenější barva, jelikož je prakticky pořád kombinuje dohromady, bych se nejspíše neměla čemu divit. Popravdě jsem si ale jeho byt představovala spíš trochu víc...do fialova? Vzhledem k té jeho posedlosti fialovou barvou by to bylo o dost pravděpodobnější. „T-takže to znamená, že jsem -"

„Spala v mý posteli?" dokončil šibalsky moji větu. „Jo, i když já bych si to ještě včera taky nepomyslel." Já vím, že Gill většinu věcí dokáže brát neskutečně nadsazeně a lehkomyslně, ovšem za této situace mi to vážně moc nepomáhalo.