Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟜𝟘

„Dobrý den..." pozdravila jsem bázlivě a zavřela za sebou dveře, načež jsem se ocitla v moderně zařízené učebně přírodních věd.

„Aaa, takže další na paškál. Číslo pět, že?" zeptal se zvesela jeden z porotců a rukou mi pokynul, abych šla dál a postavila se před interaktivní tabuli po levé straně obdélníkového stolu s bílým ubrusem, za kterým seděl on spolu s dalšími dvěma porotci. Vedle muže, jenž mě neverbálně pozval dál, seděla postarší žena v magentovém kostýmku, jež ovšem díky strohému výrazu v bledé tváři působila stejně sympatickým dojmem jako Dolores Umbridgeová. Posledním z porotců byl muž středního věku s pečlivě upraveným, francouzským knírkem a vřelým výrazem ve tváři.

„A-ano, Violetta Ann Williamsová, Bellevillská všeobecná střední."

„Nechte mne hádat, slečno, jste studentkou Christiana Mayera, že?" zeptal se onen první porotce a já mírně přikývla na potvrzení.

„A-ano, je to náš učitel na chemii a fyziku," objasnila jsem poněkud rozpačitě a krátce přešlápla na místě.

„Tak to budete opravdu mimořádně nadaná studentka, když si vás můj, tak náročný bratr vybral jako reprezentantku svojí školy."

Překvapeně jsem zamrkala. „P-prosím?" Slyšela jsem vlastně dobře? Moji pozornost však vzápětí upoutala stříbrná stolní jmenovka. Anthony Mayer. Podle následujících dvou, skutečné jméno Dolores Umbridgeové bylo Caroline Blytheová a onen příznivec francouzské módy se jmenoval Sebastian Messier.

Zkoumavě jsem se na pana Mayera číslo dvě zahleděla, ale žádnou značnou podobnost jsem mezi jejich tvářemi nezaregistrovala. Anthony byl poměrně hubenější, než pan Mayer číslo jedna, a překvapivě měl i jiný smysl pro módu a celkově i pro vzezření sebe sama. Zatímco náš pan Mayer vypadal jako takový ten typický učitel ze střední školy, jeho bratr působil dojmem profesora z nějaké vyhlášené univerzity.

„Chápu, že nejspíš mezi námi dvěma nemůžete zaregistrovat téměř žádnou vzhledovou podobnost, slečno Williamsová, ale tak to holt v případě dvouvaječných dvojčat občas bývá." S těmito slovy se pan Mayer číslo dvě opřel lokty o desku stolu a mírně si propletl prsty. „Dnes jsme se však ještě nestihli potkat, takže kdybyste na mého bratra narazila dříve než já, sdělte mu, prosím, že bych se s ním během polední přestávky rád viděl," požádal mě a já lehce přikývla. „Jistě mi toho má Christian co říct, stejně jako vždycky, když se vaše škola účastní této soutěže."

„Dobře, vyřídím," slíbila jsem.

„Dobrá tedy, slečno Williamsová," vložila se do rozhovoru jediná žena v porotě a pohledem ukázala na tři barevné lístečky, jež měla vyskládané před sebou. Modrý, červený a...fialový. „Prosím, vyberte si jeden z nich a poté můžete začít s přednesem na vybrané téma."

Automaticky jsem se natáhla po tom modrém, ovšem v posledním okamžiku mě zarazil hlas mojí intuice, který mi radil, abych si i přes onu nemalou averzi k fialové barvě vybrala právě ten. Se svolným výdechem jsem vzala do rukou obdélníkový kus levandulového papíru, na jehož druhé straně bylo černým, nepropíjejícím fixem napsáno: GRAVITACE.

„Můžete začít s výkladem, slečno," pobídl mě pan Messier. „V případě, že již nebudete vědět, jak dál, s radostí vám položíme nějaké doplňující otázky."

„Tak...gravitace, nebo spíše gravitační interakce, je univerzální silové působení mezi všemi formami hmoty..." začala jsem. Překvapivě jsem dokázala mluvit naprosto plynule a souvisle. Dokonce jsem ani neztratila nit, čehož jsem se tedy obávala ze všeho nejvíc. Svým způsobem jsem si připadala, jako bych recitovala jednoduchou básničku, i když ve finále jsem jen doslova tlumočila jeden z Gillových výkladů.

Můj monolog o gravitaci porotu zaměstnal na dalších, nejméně deset minut.

„No, tedy, už zde před vámi byli tři žáci, již si vylosovali právě toto téma, ale musím říct, že obsáhlejší a detailnější výklad jsem neslyšel ani v minulých ročnících soutěže. Mohu snad říct jen to, slečno Williamsová, že jste odvedla unikátní práci," pochválil mě pan Mayer číslo dvě.

„Musím se svým kolegou výjimečně souhlasit, slečno, takhle detailní, a přesto pochopitelný výklad jsem za posledních několik let opravdu neslyšela," přiznala obdivuhodně jediná žena v porotě. „Vážně excelentní výkon, takto precizní příprava vám jistě musela dát hodně práce."

„I já vás, Mademoiselle Williamsová, můžu ohodnotit pouze kladně," doplnil poslední z porotců. „Váš bodový ekvivalent bude skutečně vysoký."

„Mockrát děkuju, opravdu, a zda-li se smím zeptat, jakou výši přesně představuje onen ekvivalent?"

Pan Mayer číslo dvě se lítostivě, ale zároveň i značně pobaveně pousmál. „To vám v tuto chvíli skutečně ještě nejsme schopni říct, Violetto. Ovšem myslím, že mi oba moji kolegové dají za pravdu, že jste s jistotou překonala hranici dvou a půl třetiny z celkového počtu. Takže vám, slečno Williamsová, srdečně gratuluji k získání - minimálně - 2500 bodů."

„T-tolika?" vyhrkla jsem překvapeně. Bylo mi jasné, že jsem si přeci jen nevedla tak děsně, jak jsem čekala, ovšem počítala jsem maximálně tak s polovinou celkového počtu.

Celá tříčlenná porota mírně přikývla na potvrzení.

„M-Mockrát děkuju," vypravila jsem ze sebe, přičemž se mi do očí pomalu začínaly drát radostné slzy.

„Nám neděkujte, slečno Williamsová, jsou to především vaše zásluhy," poznamenal pan Mayer číslo dvě, načež se zvedl ze židle a natáhl ke mně ruku. „Moc mě těšilo, slečno Williamsová, a upřímně doufám, že se budete účastnit i příští rok."

„Nápodobně," opáčila jsem a chtěla jeho ruku přijmout, když v tom okamžiku mi došlo, že ta moje kupodivu není prázdná. Že celou tu dobu jsem v ní svírala onu semišovou krabičku na zásnubní prsteny.

„Promiňte," pohotově jsem se omluvila a pouzdro na šperky rychle schovala do přední kapsy svých džínových šortek, načež jsem jeho ruku se značným zpožděním přijala.

„Nemusíte se za nic omlouvat," ujistil mě. „Také u sebe téměř pořád nosím dárky od své ženy, i když se pro danou situaci zrovna nehodí," pohledem ukázal na dle mnoha názorů výstřední náramek z dřevěných korálků. „Sophia mi ho tehdy dala na naší první schůzce, a od té doby jsem ho sundal skutečně jen na lékařské prohlídky či do koupele. Je to takový amulet pro štěstí, který překvapivě opravdu funguje."

„To není od manžela - teda přítele - vlastně mi ani nepatří," snažila jsem se pana Mayera číslo dvě nějak nesložitě vyvést z onoho enormního omylu, ovšem značné rozpaky, do kterých mě jeho slova uvedla, mi to opravdu moc neulehčovaly. „Půjčil mi to můj partner na tuto olympiádu, jako takovou duševní podporu, nebo jak to vlastně nazvat."

„Tak to se omlouvám, opravdu jsem vás nechtěl přivést do rozpaků záměrně," objasnil mi kajícně pan Mayer číslo dvě.

„N-ne, neomlouvejte se mi. Vždyť se v podstatě nic nestalo," vyhrkla jsem spěšně.

„Dobře," pan Mayer číslo dvě se mírně pousmál a přestal svírat moji pravou ruku. „Prosím, pošlete mi sem při odchodu dalšího soutěžícího," požádal mě a já mírně přikývla, načež jsem se s krátkým rozloučením vydala ke dveřím z učebny.