Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟘

Další ráno, další den, další probuzení v klidu a bez Traceyina řevu. Hádám, že by to byl další, celkem pohodový začátek dne, jako tomu bylo vždy, když se nacházela mimo domov. Což se však o tom dnešním, vzhledem k tomu, co mě čeká, bohužel říct nedá. Upřímně netuším, zda se víc netěším na další konfrontaci s oním individuem, nebo na kupy všemožnejch fyzikálních a chemickejch materiálů.

    V autobuse tomu dnes bylo jako obvykle. Fotbaloví namakanci, růžový manekýny, do knih zabraní šprti a nakonec já. Prostě stará klasika.

    „Hej a Sue, co je sakra s Meredith? Dneska se ani neuráčila přijít do školy, a to ještě nemluvím o tom, že máme jít odpoledne do obchoďáku," zavřeštěla Mandy a opětovně vytočila Meredithino číslo. Nebrala jí to.

    „Nemám nejmenší tušení. Včera ani nikdy předtím nic neříkala. Už od včerejška má nedostupnej mobil a ani mi neodpovídá na SMSky," pokrčila rameny Susan.

    „Že ona nešla do školy jen proto, aby mohla mít ty platinový lodičky dřív než já! To je nehorázná drzost!"

    Susan jen opět přitakala na souhlas.

    „Až se mně ta zrádkyně dostane do rukou, přísahám, že už si žádný boty od Gucci nikdy nekoupí! Až tu sketu potkám, tak jí pravděpodobně zabiju!" zaklela vztekle Mandy na celý školní dvůr, než se Susan v patách vešla do budovy.

    „K tomu už zjevně nebudeš mít příležitost, Mandy," pomyslela jsem si. Nemusím být génius, aby mi došlo, že to právě jméno Meredith Wayneové bylo s největší pravděpodobností připsáno na již patnáctou příčku v Gillově seznamu. I když, co já vím, klidně se můžu plést. A byla bych velice ráda, kdyby tomu tak skutečně bylo.

    Možná se ze školy opravdu jen ulila kvůli těm zlatým lodičkám. Což by čistě teoreticky byla ta pravděpodobnější možnost vzhledem k tomu, že ani na oficiálních stránkách BelleNews neběží živý přenos z místa činu či kolem školy neprojede minimálně pět policejních aut za minutu.

    Gilla jsem o velké přestávce naštěstí neměla tu smůlu potkat, takže mi nic nebránilo v tom, abych navštívila onen pověstný ráj šprtů už v tuto chvíli. Nebo aspoň takto jsem to měla v plánu.

    Knihovna ale byla kupodivu zamčená. Divný. Jindy tady šprti trávili klidně i celou velkou přestávku. Ale co už, zkusím to při obědové pauze.

    Když zazvonilo na konec páté hodiny, a všichni se tak spěšně rozutekli na oběd, využila jsem volné chvíle a vrátila se zpátky tam, kde jsem při minulém pokusu nepochodila.

    Teď už byla knihovna překvapivě otevřená. Opřela jsem se do masivních, hnědě lakovaných dveří a začala se rozhlížet po místnosti. Tohle není mně moc známá oblast školy. Za celej školní rok jsem tady byla jen jednou, maximálně dvakrát.

    Už jen to gigantické množství knih mi nahánělo oprávněnou hrůzu. Sama pochopitelně preferuju filmy, ovšem dříve se našlo pár knih, u kterých jsem jen neprotáčela otráveně oči, či na příslušný text nehleděla jako sůva z nudlí. Ovšem...co si budeme nalhávat, naivně přeslazené romány to skutečně nebyly, právě naopak.

    Začala jsem procházet mezi několika patrovými policemi, díky kterým daná místnost vypadala jako knižní bludiště.

    „Fyzika...takže to bude pod F," přemýšlela jsem nahlas. Po několika minutách pátrání v onom knižním labyrintu se mi konečně podařilo najít příslušné oddělení.

    Ale...nebyla tam ani jediná kniha, jež by souvisela s fyzikou. Očividně už tady byl někdo z ostatních účastníků, a to dávno přede mnou.