Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟡𝟘

Mé domněnky se naštěstí potvrdily. Po Mandy už v tuto večerní hodinu nebylo ani stopy, k potěšení nás obou. A po všech ostatních členech naší skupiny kupodivu také ne. S největší pravděpodobností si už dávno vychutnávali svoje večeře na hotelových pokojích.

Ovšem bohužel pro mě, dnešní večerní menu se poněkud neshodovalo s mým apetitem. Nic proti pálivým papričkám nemám, ale v kombinaci s dušeným hovězím, mrkví, datlemi a zelenými fazolkami...no, radši to dnes přežiju o několika kouscích manga a mandarinkovém džusu, nebo spíš - pravděpodobně - nealkoholickém koktejlu. No, mělo to takovej ten miniaturní deštníček a brčko, takže se tomu asi dá říkat koktejl.

Na to, že už se pomalu blížila osmá hodina večerní, bylo venku stále poměrně teplo, a tím pádem i ne zrovna příjemné dusno, takže většina lidí dala přednost klimatizovanému vnitřnímu areálu restaurace. Což mi popravdě ani nijak nevadilo, jelikož jsme tak měli s Gillem prakticky celou restaurační terasu jen pro sebe.

Zapadlé slunce již sídlilo za kopci a obloha už se postupně začínala přebarvovat z nachové, růžové a žluté na kobaltově modrou.

„Ještě palmy a vypadalo by to tady jako na Santa Monice," pomyslela jsem si. Ovšem pouze s tím rozdílem, že v Bellevillu jsou místo pláže a moře jen obyčejné a skoro pořád ucpané silnice.

„No, kdyby se k tomu přidalo pár palem, poměrně by to tady připomínalo Santa Monicu," konstatoval Gill, dopil posledních několik loků Coca Coly a položil plechovku na další, též již prázdné plechovky tak, že to nyní připomínalo malou pyramidu.

„Zrovna jsem si říkala přesně to samý," přiznala jsem a rozpačitě si usrkla svého, nejen lehce přeslazeného, ale i nahořklého mandarinkového koktejlu a poposedla si. Vážně doufám, že v tom není alkohol.

Zřejmě nakonec nebyl zase tak špatný nápad Gilla přesvědčit, aby aspoň na pár minut opustil onen hotelový úkryt. I přes ne úplně příjemné dusno, je to tady značně lepší, než sedět mezi čtyřmi, rudě potapetovanými stěnami.

„Asi je poměrně zbytečný se tě na to ptát, ale ten tvůj plán na novej život ve Městě Andělů pořád platí, co?"

Gillova otázka mě viditelně zarazila a zároveň mi i připomněla chvíli, na kterou jsem teď ještě nechtěla myslet. Už jen z toho důvodu, že bych tak v sobě nejspíš rozpoutala další vnitřní boj. Jako by nestačilo, že jeden právě probíhá a ke druhému se dost možná začíná schylovat.

Stále trochu překvapeně jsem přikývla na potvrzení. „Jo, na tom se nic nezměnilo."

„A ani nikdy nezmění," dodal jistě můj vnitřní hlas. „Sama jsi přece říkala, že tady nehodláš zůstat ani kvůli němu." A měl pravdu. I přes to, že mi tyhle Gillovy světlé chvilky budou svým způsobem chybět, stále to není dostatečně silná kotva, aby mě dokázala udržet na tomhle zkorumpovaném dně.

Navíc, až se naše cesty navždy rozejdou, zmizí i ohrožení toho mála, co z mojí morální integrity ještě zbylo. A celkově...šance, že se za svůj, doufám, že ještě dlouhý život připletu k nějaké další sérii vražd...je vážně tak jedna k miliardě, což mi zároveň dává naději, že až z tohohle města jednou provždy vypadnu, budu moct konečně žít bezúhonný a hlavně podstatně psychicky i morálně spořádanější život.

Žádná korupce, žádná diskriminace, žádná „spravedlnost" odvíjející se od společenského postavení či výše měsíční mzdy, žádné ustavičné pokusy přeměnit mě na jakousi verzi Reginy Georgeový, žádné mediální akty, žádné vraždy, žádné krytí, a tím pádem ani žádné napomáhání jednomu z nejhorších trestních činů, žádné psychofyzické hry a především žádné další ohrožení zbytku mé morální integrity.