Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟚𝟛

Díky trýznivému vědomí, co mě po této hodině čeká, jsem jen stěží dokázala věnovat pozornost zdlouhavému výkladu o využitích vitriolu v textilním průmyslu a místo toho se většinu času jen nervózně svíjela na židli. Byla jsem poměrně ráda, že mám to štěstí sedět v každé třídě v poslední lavici, a jsem tak často ušetřena nechtěného vyvolání či pozornosti učitele.

Po brzkém zazvonění na velkou přestávku se všichni z učebny fyziky urychleně odebrali do venkovního areálu školy, přesněji tedy na školní dvůr, kde jsme od začátku dubna mohli trávit všechny velké a polední přestávky. Já vždycky zůstávala ve třídě, což bych s největší radostí udělala i dneska, ovšem na příštích necelých patnáct minut mám bohužel již poněkud jiný program. A upřímně, raději bych celou tu dobu poslouchala nezáživné kecy o růžových bikinách a digitální úpravě profilových fotek na Instagramu. Všechno by bylo lepší, než další konfrontace s tou psychopatickou kreaturou.

Se smířlivým výdechem a křečovitě sevřeným žaludkem jsem otevřela přední kapsu svého černého batohu a vyndala z ní ony fialové desky. Myslím, že v tuhle chvíli už se o prokázání mé přítomnosti v této škole pomocí otisků obávat nemusím, jelikož šance, že budou mnou použity k usvědčení Fialového vraha, se již nenávratně rozplynula. Stejně tak jako všechna moje naděje, že mi ta věc kompletně zmizí ze života.

Po dalších dvou minutách sbírání odvahy a zbytků psychické stability jsem se konečně odhodlala vstát ze židle a nedobrovolně se vydat na určené místo.

Věděla jsem přesně, kam mám jít. V celé škole se totiž nacházel pouze jediný automat na Coca Colu, a to v malé úzké chodbičce bez oken vedoucí do skladu věcí pro dramatický kroužek. Kulisy, kostýmy, staré scénáře a tak podobně.

Už jen to, že za místo našeho příštího setkání zvolil takto odlehlou a jen zřídka navštěvovanou část školy, ve mně vyvolávalo ještě trýznivější pocit a čím dál náruživější touhu se otočit na podpatku a urychleně se odsud vypařit. Ovšem to by vzhledem k situaci nebylo ideální řešení. Už jen z toho důvodu, že by se pravděpodobně jednalo o můj poslední zbabělý útěk v životě.

Jak ta zvrácená kreatura řekla: „Nechat tě naživu bude opravdu zábava." Mou jedinou možností na přežití evidentně zůstává naplnění jeho pochmurné domněnky, respektive alespoň provizorní dodržování pravidel téhle ujeté hry, jež okamžité vycouvání zcela jistě zakazují.

Jen ať si ovšem nemyslí, že budu hrát striktně podle ním nastavené linie. Téhle zvrácené šachové partii nevěnuju ani o vteřinu víc, než bude pro implementaci - nebo spíš odbytí - daného kola potřeba, takže onu recepci jeho nabídky vezmeme poněkud stroze. De facto stačí říct jedinou krátkou větu a udělat jednu jedinou věc - vrazit mu ty zpropadený desky do rukou a se slovy „beru to" se bez okolků otočit a urychleně odtamtud vypadnout.

Když to říkám takhle, zní to až podezřele jednoduše. Nejspíš mi ale nezbývá, než doufat, že to tak snadné také bude. I když po tom, co předvedl předminulý večer, mám jisté právo o tom pochybovat. Každopádně se ale nenechám svými obavami rozhodit, jelikož přesně to mu jen hraje do karet. Čím nervóznější budu, tím horší dopad na mě ona bizarní franšíza může mít.

Ve své podstatě to je i nemalý paradox, poněvadž se onou jeho ujetou hrou nesmím nechat psychicky totálně rozleptat, ale zároveň nemůžu svoji pozici jeho hračky opomínat. Pokud se mnou bude zábava, mám aspoň většinovou šanci na přežití. Naštěstí už nezáleží na tom, zda kýžené dopady téhle hry na moji maličkost budou skutečné, či nikoliv. Bohatě stačí, když naplním skutkovou podstatu daného kola. Duševní konsekvence již poté nemusí být opravdové.