Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟟𝟚

„Vy jste to opravdu nikdo nečetl?!" rozhodila nevěřícně rukama paní Murrová. „I když, jak vidím ty vaše věčně přilepené pohledy na mobilní displeje i během hodiny, asi se skutečně nemám čemu divit."

Poslední hodinu, kterou byla bohužel literatura, paní Murrová asi zažila jedno z největších zklamání, když (až teprve) zjistila, že žáci letošního prvního ročníku si moc neholdují v téměř šest seti stránkových kriminálních románech.

„Ale jelikož by byla značná škoda, kdybyste o tento literární skvost přišli, máte přesně čtrnáct dní na to, abyste si tento mistrovský kousek přečetli a vypracovali mi o něm podrobný zápis zahrnující vaše poznatky, názory a celkové vyhodnocení knihy," poznamenala vítězně paní Murrová a začala každému rozdávat už jenom na první pohled děs nahánějící bichle.

Už jen z té tloušťky mi přeběhl mráz po zádech. Jak mám tohle sakra přečíst? Asi mi nezbývá než doufat, že existuje i filmová verze. I když...vzhledem k té délce mám značnou tendenci o tom pochybovat.

„Já to číst nebudu!" zaprotestoval Garry, když se ona bichle dostala do rukou i jemu a konečně měl šanci si ji pořádně prohlédnout. „Vsadím se, že to ani nemáme v osnovách."

„Ale já v těch svých ano, pane Valmonte," odvětila s ironicky vřelým úšklebkem naše učitelka literatury a pokračovala v rozdávání.

„Sice to nemáte mezi povinnou četbou, ale výjimečně se mi podařilo získat souhlas naší slečny ředitelky, a tak jsem pro vás objednala rovnou třicet výtisků," s těmito slovy položila dvě z knih na Mandyinu a Susaninu lavici, „jež mi samozřejmě po přečtení a dokončení onoho zápisu neporušené vrátíte, aby o tento literární skvost nebyli ochuzeni ani vaši následníci."

„Daisy In Chains," přečetla jsem název dané bichle, když se konečně dostala do rukou i mně. Už jen podle toho přebalu to vypadá, že to bude velká, hodně velká pitomost...alespoň tedy pro značné nepříznivce knih, čtení a obecně literatury, jako jsem já.

I když musím uznat, že ta grafická kombinace kopretin, škrábanců a ne zrovna pár kapek krve je přinejmenším dosti zajímavá. Ovšem i tak bych se detektivkám ráda vyhnula, protože vrahů jsem si za poslední tři týdny užila víc, než je psychicky a morálně zdrávo.

Vzápětí se ozvalo zvonění na polední přestávku, tudíž jsem tu knížku hodila do batohu dřív, než jsem si vůbec stačila přečíst, o čem to je.

Popravdě si ale nemyslím, že by mě ta anotace dokázala něčím překvapit. S největší pravděpodobností je to jen další, rádoby napínavá detektivka, kde na konci odhalí dalšího tuctovýho vraha s ještě tuctovějším a kýčovitějším motivem, než bude jeho věk, který tipuju tak na něco kolem čtyřicítky. No, možná i na začínající padesátku.

Přehodila jsem si batoh přes záda a doufajíc v konečně stravitelný oběd se vydala do jídelny.

Moje přání se však opětovně nevyplnilo, nečekaně.

Nicméně beru alespoň to jablko, jež jsem dostala k těm...no, nevím zda by se tomu dalo úplně říkat zrovna karbanátky, i když to nejspíš není zrovna nejplnohodnotnější oběd, ale pořád lepší než nic, a jelikož v jídelně se pomalu začínala rozjíždět přestřelka, jejíž hlavní municí byly ony masové placičky, přišlo mi lepší poobědvat v koruně mé jabloně.

Ovšem zdá se, že ani to mi nakonec nebude dopřáno, zase.

„Doufám, že jsi o mojí nabídce popřemýšlela, prcku," pronesl Gill a vystoupil zpoza stínu, který mu do obličeje vrhala koruna jabloně.