Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟛𝟝

Zbytek týdne se s dalším týdnem sešel a osudný den D byl konečně tady. Nebudu nic zastírat, mám nervy na pochodu. Ale aspoň můžu říct, že na tyhle „zkoušky" jsem se opravdu a poctivě učila, nicméně i přesto doufám, že mi aspoň trochu bude přát štěstí.

    Překvapivě...Gill zase není tak děsnej učitel chemie a fyziky. Během zbývajících dnů jsme v knihovně proseděli minimálně tři hodiny denně, tak doufám - nebo se spíš modlím - že to k něčemu bude. Že za to všechno se nakonec přeci jen dočkám kýženého vyrovnání a můj plán opětovně nelehne v poslední chvíli popelem jako ten předchozí.

    Doteď se ale přemáhám víc, než je očividně zdrávo, takže už jen díky - sice částečné, ovšem za to dosti značné - újmě na mém zdravém rozumu by bylo fér, aby v poslední chvíli nenastal žádnej devastující zvrat. Nebo líp, abych to já kompletně nezvorala.

    Autobus konečně dorazil ke škole a všichni opět vystoupili v typickém pořadí, načež jsem se v davu studentů na školním dvoře začala rozhlížet po Gillovi nebo panu Mayerovi. Prostě po nějaké známé tváři, která by mě nasměrovala dál. Neviděla jsem však ani jednoho z nich.

    Pan Mayer nám sice řekl, že odjezd je v osm, ovšem to bylo tak vše. Žádné další informace o průběhu jsme nedostali, nebo aspoň tedy já ne. Ale když najdu někoho z dalších účastníků, tak už to bude v suchu.

    Školní hodiny ukazovaly již tři čtvrtě na osm. Tak to mám snad ještě dost času na to, abych si zašla do nově opraveného automatu alespoň pro něco malého k pití, přesněji tedy pro plechovku hroznové sodovky.

    Hodila jsem do automatu hrst drobných a na malé klávesnici vyťukala příslušnou kombinaci.

    Dlouze jsem se napila, opřela se zády o výplň automatu a přes bílé skleněné dveře sledovala dav na školním dvoře v naději, že zahlédnu aspoň pana Mayera.

    „Málem jsem tě přehlídl, prcku," přiznal náhle - bohužel až moc dobře - známý hlas a já překvapeně zvedla pohled od plechovky s hroznovou sodovkou. Když ho člověk pro jednou výjimečně hledá, slehne se po něm zem, ale pak se zjeví jak duch. Další unikátní schopnost, fakt. „V tom seriozním úboru a ulízaným ohonu vypadáš děsně tuctově," pronesl kriticky Gill a pohledem ukázal na mé obyčejné bílé tričko s krátkým rukávem a džínové šortky bez jakýchkoliv výstředních doplňků. „Je poměrně znepokojující tě takhle vidět, abych řekl pravdu," připustil a koutky bledých rtů mu ucukly do sardonického úsměvu.

    V kterékoliv jiné situaci bych se s největší pravděpodobností urazila, ovšem dnes bylo tuctové a nevýstřední vzezření jedním z mých hlavních cílů. Reprezentuju přeci naši seriózní školu, no ne? „Dík za poklonu," ušklíbla jsem se.

    Jeho pozornost se následně ubrala k mému pravému uchu. „Zjevně jsi to vzala pěkně zhurta, když ses rozhodla pro dnešek zbavit i těch roztomilejch cvoček, co tak hrdě nosíš v uchu," jeho pohled se ubral zpátky k mému obličeji, „a stejně tomu očividně je i v případě očních linek, který si ale stejně namaluješ pokaždý jinou." To už byla v Gillově hlase znát zřetelná stopa pobavení.

     „Hele, a jak to má vůbec celý probíhat?" Raději jsem změnila téma a se založenýma rukama na prsou tázavě povytáhla obočí.

    „No, asi tě zklamu, prcku, ale ani já toho moc nevím. Leda tak to, že pro nás má v osm přijet ke bráně linkovej autobus, kterým pojedeme na Drewův gympl. To je všechno. Až tam nám nejspíš řeknou, jak to vlastně bude probíhat. V kolik hodin budou začínat jednotlivý kola, kolikátá půjde na řadu naše škola, věci ohledně ubytování a tak."