Vrah z Bellevillu

𝕂𝕒𝕡𝕚𝕥𝕠𝕝𝕒 𝟞𝟞

„Gilesi! Violetto! Konečně!" zvolal hlasitě pan Mayer, když jsme se s Gillem konečně dopotáceli zpátky do pizzerie. „Už jsem se skoro chystal zavolat policii," přiznal a autoritativně se zvedl z bílé zahradní židle.

    S káravým výrazem ve tváři se otočil nejdřív ke mně. „Řekl jsem do hodiny, Violetto! Přetáhla jste naši dohodu o čtyřicet minut!"

    „Ale notak, pane Mayer, vždyť to zase není tak moc," vložil se do hovoru k mému značnému překvapení Gill. „Navíc, byla se mnou," podotkl.

    „No právě, říkal jste přece, že jdete za ní, aby se jí samotné v centru jižního okrsku nic nestalo - všichni přeci víme, jak rušná čtvrť to dokáže být!" No...zřejmě všichni, kromě mě.

    „Ale to jsem přeci splnil, nebo ne?" Gill pokrčil tázavě rameny.

    Pan Mayer si mě změřil od hlavy až k patě. „No, očividně ano, ale to stále nic nemění na tom, že oba jdete o dost pozdě."

    „Omlouváme se," pronesli jsme - neupřímně - oba zároveň.

    Pan Mayer si sundal svoje starobylé brýle a vyčerpaně si prsty promnul kořen nakrčeného nosu. „Já vím, ale oba byste měli brát na vědomí, že za aktuální situace se potulování městem na vlastní pěst skutečně nemusí dvakrát vyplatit."

    Já i Gill jsme jen souhlasně přikývli, i když já pořád neměla tušení, o čem mluví. I když...z Gillova falešně vážného a strohého výrazu jsem to začínala tušit. Takže, kolikátá oběť Fialového vraha byla ubodána v tomhle okrsku? Jestli si vzpomínám dobře, tak čtvrtá. Zoe Mateová.

    „Koneckonců, jako učitel za vás stále ještě zodpovídám, i když vám, pane Garstone, už osmnáct bylo a slečnu Williamsovou to též v brzkých letech čeká, a kdyby se vám něco stalo, zcela jistě bych přišel o celoroční prémie." Pan Mayer se zjevně pokusil situaci trochu odlehčit, ale dle všeho to nebyl úplně nejlepší nápad, nebo tedy spíše způsob.

    „Ovšem také bych se mohl rozloučit s místem fyzikáře a chemikáře na naší škole a vaši -" Pan Mayer se náhle zarazil. „Ale nic, zapomeňte na to," vybídl nás blahosklonně a zároveň naléhavě. „Nebudeme přece spekulovat co by kdyby, když jste se naštěstí vrátili bez jediného škrábance."

    Povytáhl si rukáv hnědého saka a podíval se na hodinky. „Zjevně už pomalu půjdeme, než se dostaneme na zastávku, budeme to mít akorát," usoudil.    

    Pan Mayer se zvedl ze zahradní židle a nasadil si zpět své starobylé brýle. „Ještě dojdu pro ostatní, vy zatím počkejte tady." Pohledem ukázal na dřevěnou lavičku u východu z terasy. Už se chystal vykročit k odchodu, když v tom se k nám ještě nečekaně otočil a zeptal se: „A můžete mi, prosím, vysvětlit, proč jste oba mokří od hlavy až k patě?"

    Téhle otázce se skoro jistě nedalo vyhnout. „No...to by bylo poměrně na dlouho," rozpačitě jsem se podrbala na temeni hlavy.

    Pan Mayer už raději nic neříkal, s nuceným smířením jen lehce přikývl a následně vešel do budovy pizzerie.

    Téměř hned, co se za ním zavřely vchodové, ale zároveň i východové dveře, jsem obrátila pohled ke Gillovi. Zato ten jeho ovšem překvapivě tkvěl v zemi, přičemž křečovitě svíral ruce v pěst.

    Nechápala jsem proč.

    „Děje se něco?" položila jsem mu lehce ruku na rameno. Při mém doteku sebou mírně trhl.

    „Ne, nic, jen...jsem si tak trochu zavzpomínal," vysvětlil mi a já sundala ruku z jeho ramene.

    „A...na co?" Odpovědi jsem se ale nedočkala, jelikož jsem z jeho následného výrazu pochopila, že tohle byla nekompetentní otázka.

    Rychle jsem zvedla ruce v obranném gestu. „Jasně...už mlčím."

    „Řekněme prostě, že na starý časy," odpověděl mi nakonec. „Když už k tobě mám bejt upřímnej," dodal a na jeho tváři se rozepjal sotva viditelný, pobavený úsměv.

    Starý časy?

    Co tím myslel? I když...vzhledem k tomu, jak mě odbyl, bych to pro své vlastní dobro radši měla rychle pustit z hlavy. Žiju s ním tady a teď, i když nemůžu popřít, že bych ráda věděla, co předcházelo jeho příchodu do tohohle města. I když bych moc nespoléhala na to, že se jednalo o něco zásadního či převratného, neboť žijeme v realitě, a ne v účelově zveličeném seriálu.

    Ale stejně...na co asi myslel?